Proč musí každá finanční instituce prověřit Vaši schopnost splácet úvěr?

Sjednala s Vámi banka, nebo jiná finanční instituce úvěr, aniž by řádně prověřila Vaši schopnost splácet? Pak je taková úvěrová smlouva neplatná. V takovém případě jako dlužník nemusíte platit úroky, pokuty ani jiná navýšení dluhu. A dokonce můžete splácet jenom podle svých možností.

Nedávno řešil Nejvyšší soud případ žádosti o zastavení exekuce proti muži, který si kdysi v bance půjčil 70 870 Kč. Na úrocích měl zaplatit 9665,47 Kč. Úvěr však muž nezvládal splácet, a tak mu dluh narostl ještě o pokutu ve výši 19 958,80 Kč.

Banka dlužníkovi navrhla řešení:

• Buď muž zaplatí celý dluh nejpozději do 10 dnů od uzavření nové smlouvy,
• anebo se jeho dluh navýší o smluvní pokutu ve výši 25 %, tedy na částku 125 622 Kč,
• ale současně se doba splácení protáhne až na 60 měsíců (5 let), kdy bude dlužník hradit měsíčně 2094 Kč.

Pozor na tzv. zesplatnění celého dluhu. Ztratíte výhodu platit na splátky

Pro případ prodlení se splácením konečného závazku delšího deseti dnů nastane podle dohody o změně úvěru okamžitá splatnost celého dluhu s tím, že pak povinný bude povinen zaplatit ještě smluvní pokutu ve výši 0,15 % denně ze zbývající dlužné částky po zesplatnění.

Přitom při zesplatnění dluhu jde zhruba a jednoduše řečeno o to, že ztrácíte výhodu možnosti splácení ve splátkách a musíte zaplatit celý dluh najednou. Jde tedy o ztrátu výhody splátek kvůli jejich neplnění, pro neplacení splátek řádně a včas.

Může být navýšení dluhu o 25 % výhodou pro dlužníka?

Jsou takto sjednané změny výhodou? Na jednu stranu navýšení dluhu o 25 %, na druhou stranu možnost splácet déle po 60 splátkách? Na první pohled to moc výhodně nevypadá. Ostatně, jestliže není schopen dlužník splácet podle dosavadního splátkového kalendáře, tak je jasné, že najednou (do 10 dnů od sjednání dohody) nebude schopen splatit celý dluh. A pak mu naskočí ještě smluvní pokuta 25 % z dlužné částky. Můžeme však tuto povinnost brát jenom jako formální podmínku, aby došlo ke změně úvěru, aby platily nové podmínky splácení.

Kdy je smluvní pokuta přiměřená a kdy ne?

Nejvyšší soud zkonstatoval, že přiměřenost výše smluvní pokuty je vždy třeba hodnotit vzhledem ke všem okolnostem případu. Smluvní pokuta sjednaná ve výši zhruba 0,5 % denně z dlužné částky je v zásadě posuzována ještě jako odpovídající dobrým mravům, a ujednání o ní proto není neplatné.

V dané věci se banka s dlužníkem dohodli, že pokud dlužník nezaplatí do 10 dnů od uzavření dohody o uznání dluhu celou pohledávku, pak bude jeho dluh navýšen o smluvní pokutu ve výši 25 % původního dluhu s tím, že takto sjednaný konečný závazek může dlužník splácet v 60 měsíčních splátkách po 2094 Kč.

Dlužník tedy získal možnost dluh splácet po dobu 5 let s navýšením původního dluhu o smluvní pokutu ve výši 5 % ročně, jak zdůrazňovala finanční instituce a jak uznal, jak ještě uvidíme, i Nejvyšší soud. Pro případ prodlení se splácením konečného závazku delšího 10 dnů se účastníci dále dohodli na okamžité splatnosti celého dluhu s tím, že pak by byl dlužník povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,15 % denně ze zbývající dlužné částky po zesplatnění úvěru.

Takto sjednané smluvní pokuty (obě smluvní pokuty) tedy nelze považovat za rozporné s dobrými mravy, zhodnotil Nejvyšší soud ČR. Vzniklá platební povinnost dlužníka tak není v rozporu s dobrými mravy, takže to nezakládá důvod pro zastavení exekuce.

Nicméně ještě je třeba v daném případě řešit otázku, zda uzavření dohody o uznání dluhu se splátkovým kalendářem s nově stanovenou splatností již existujícího dluhu a jeho navýšením o nikoliv jen nepatrnou smluvní pokutu za porušení povinnosti představuje změnu smlouvy o spotřebitelském úvěru spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Banka i dlužník v době uznání dluhu určitě předpokládali, že k němu dojde. Muselo být nabíledni, že dlužník neschopný splácet najednou celý dluh do 10 dnů neuhradí. Je tedy otázkou, zda si banka neměla znovu prověřit úvěruschopnost dlužníka.

Dalších pár odstavců, které obsahují citace zákonů, můžete přeskočit, pokud vás detaily nezajímají. Jen upozorňujeme na to, jak zákon definoval úvěruschopnost dříve a jak nyní. Principiálně se zrušená a aktuální právní úprava neliší.

Posuzování schopnosti splácet podle starého a nového zákona

Nejvyšší soud ČR na případ vztáhl ust. § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru(zákon č. 145/2010 Sb., který již byl zrušen), podle něhož věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Musí tak učinit na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, také nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

Věřitel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. To pak v konečném důsledku znamená, že dlužník je povinen vrátit jen jistinu dluhu bez úroků, smluvních pokut a dalších sankcí.

V současnosti již platí nový zákon č. 257/2016 Sb., který v ust. § 86 odst. 1 určuje: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele. Pokud je to nezbytné, učiní tak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.

Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně, nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (ust. § 86 odst. 2).

Co je následkem neprověření úvěruschopnosti?

Pokud není řádně prověřena dlužníkova schopnost splácet, čímž je smlouva o úvěru neplatná, pak je spotřebitel (dlužník) povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nemusí tedy platit úroky, smluvní pokuty, sankce a splácet může v mnohem delší než sjednané době.

Nejvyšší soud zhodnotil, že uzavření dohody o uznání dluhu se splátkovým kalendářem s nově stanovenou splatností již existujícího dluhu a jeho navýšením o nikoliv jen nepatrnou smluvní pokutu za porušení povinnosti, o němž účastníci v době uznání mohli předpokládat, že k němu dojde, představuje změnu smlouvy o spotřebitelském úvěru spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, v důsledku čehož je věřitel povinen posoudit úvěruschopnost dlužníka znovu.

Proč je nutné prověřovat schopnost splácet?

Každá dohoda o změně závazku, která podstatným způsobem modifikuje jeho podmínky, musí respektovat ochranu spotřebitele. Nelze totiž připustit, aby pod záminkou uznání dluhu vedla k výraznému prohloubení jeho dosavadního zadlužení. Cílem prověřování úvěruschopnosti je ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí plynoucích z neznalosti a nedostatečných zkušeností, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů vlastním neúměrným zadlužováním, resp. přijímáním takových dluhů, které by v budoucnosti nebyl schopen splácet.

Ani banka neočekávala, že dlužník nové podmínky dodrží

V situaci, kdy dlužník nehradil ani původní závazek z úvěru, by zodpovědný věřitel měl dostupnými prostředky ověřit, zda je plnění sjednaných podmínek v možnostech dlužníka. Jen v případě, že by byl dlužník reálně schopen platit splátky, by mohl mít smysl benefit v podobě prodloužení lhůty splácení, i za cenu navýšení původního dluhu o 25 %. V takovém případě by se snad dalo připustit, že by dohoda vskutku mohla postavení dlužníka za určitých okolností i zlepšit (jak namítala finanční instituce).

Uzavření dohody o uznání dluhu se splátkovým kalendářem s nově stanovenou splatností již existujícího dluhu a jeho výrazným navýšením za porušení povinnosti splatit úvěr v nově stanoveném termínu splatnosti představuje změnu smlouvy o spotřebitelském úvěru, která spočívá ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru.

Ostatně dokazování u soudu nasvědčuje, že ani banka, ani dlužník neočekávali, že dluh bude zaplacen do 10 dnů. Nejvyšší soud proto zrušil rozhodnutí nižších soudů a ty se znovu budou muset zabývat otázkami prověření úvěruschopnosti dlužníka. A banka svým povinnostem zřejmě nedostála. Dlužník by tak mohl mít úspěch a částka, kterou musí vrátit, by se mohla snížit.