Jsou články, které píšu, a přitom vím, že je skoro nikdo nebude číst. Ten případ je totiž tak vzácný, že ho skoro nikdo nezažil. Naštěstí. Naneštěstí však přece někoho potkal. A já vím, že i kdyby následující řádky pomohly jen jednomu člověku, nepíšu je zbytečně.

Dvakrát do zad

Psychologie tento okrajový případ nazývá dvojitá zrada. Je strašný. Podvedou Tě spolu Tvůj partner a Tvůj nejbližší přítel.

A Ty se mi ozveš v domnění, že jsi ztratil dva nejbližší lidi. Jenže dvojitá zrada není dvojitá ztráta. Skutečného partnera ani skutečného přítele nejde ztratit. Dvojitá zrada jen umožňuje poznat, že nebyli skuteční.

Ale ty dvě bodné rány v zádech skutečné jsou. A pekelně bolí. V rozšířeném vydání mezinárodního bestselleru 250 zákonů lásky popisuji, jak zradu rychleji překonat. Ale co s dvojitou zradou? Jak se vyrovnat s tím, že ten, komu bychom se intuitivně s partnerskou zradou svěřili, je právě ten, kdo se na partnerské zradě podílel?

Je možné to překonat ve své vnitřní samotě - i bez nejlepšího přítele?

Jaké postupy psychologie doporučuje, abychom svá citová zranění ještě neprohlubovali a už tak bolestnou situaci ještě nezhoršovali?

Intenzita pravdy

Pro Davida to byl šok. Měl tušení, že jeho partnerka někoho má. Byla odtažitá, nemluvná, v posteli dlouhodobě chladná. A když vzplála, tak spíše v negativních emocích.

"Nech mě být. Dej mi chvíli klid. Hlava mi třeští jako střep." Tak reagovala, když s ní jen chtěl mluvit o tom, co se děje. Měl za to, že prožívá těžkosti v práci. Ale byly podezřele dlouhé.

Svěřil se tedy nejlepšímu příteli. V životě by ho nenapadlo, že se mu dívá do očí - jeho kat.

Nyní, když David seděl proti mně, už chápal, co tím myslím, když říkám:

Je to chvíle, kdy nemůžeš uvěřit tomu, co vidíš. Musíš věřit jedině tomu, co cítíš. A to, co cítíš, strašlivě bolí. Protože jsi právě zjistil, že existují lidé, jimž nemůžeš za všech okolností věřit, i když sis až do této chvíle myslel, že takového člověka máš. A teprve když se v dobré víře k tomu člověku otočíšzády, zjistíš, co je zač...

Ano, tak bolí pravda. Pravda není vždy krásná, tak jako krása není vždy pravdivá. David si toto uvědomil, když si zpětně vybavil partnerčin krásný úsměv, kterým ho ještě před časem vítala. Než už na tuto přetvářku neměla sílu. I pro ni to byl citový zápřah. I ji to ničilo. I ona si s tím vlastně nevěděla rady. I ona se mnou komunikovala... A nakonec i její přítel. Ehm, Davidův...

Problém "kamaráda"

Pro Davida bylo nejtěžší to uvědomění, že domnělému nejlepšímu kamarádovi roky přirozeně svěřoval vše, co ho trápilo. Davidova partnerka to věděla. Právě proto přijala pozvání na kávu.

Od Davida věděl, jaká je, co má ráda, co by si přála, ale David na to nemá čas. Dal mu vlastně perfektní manuál na její okouzlení. "Nechápu, jak mohla zrada přijít zrovna od přítele," skuhral David a popsal první úkol, který jsme spolu museli vyřešit. David musel pochopit, že zrada od přítele nikdy nepřijde. Není to technicky možné. Přítel totiž nezradí. Zradí jen osoba, která se jako přítel chovala, ale reálným přítelem nebyla. Přítele nedělají slova, ale činy.

"Falešný přítel," vysvětlil jsem Davidovi, "je horší i než zřejmý nepřítel. A zkušenost s falešným přítelem nás učí vážit si upřímných nepřátel. Upřímný nepřítel Tě nikdy nebodne do zad, nemá k tomu totiž příležitost. Zřejmého nepřítele máš stále na očích, neotáčíš se k němu zády. Jestli Tě někdo bodne do zad, pak jen ten, od koho se s důvěrou otočíš - protože mu naivně věříš..."

Pravda skoro vždycky bolí. I ta, že domnělý přítel ve skutečnosti není přítel. Ale my si vždycky v rámci konzultací nebo osobních setkání musíme nalít čistého vína a ujasnit pojmy. Jenom tak si uvědomíme, s kým skutečně máme tu čest a jak ke konkrétním lidem rozumněji přistupovat.

David potřeboval přestat žít v iluzi, že ztratil přítele. Nemohl ho ztratit. Přítele v něm neměl.

Tři kroky vpřed

Už Winston Churchill pronesl: "Jestliže procházíš peklem, hlavně nepřestávej jít. Jen tak můžeš z pekla vyjít." David tedy potřeboval zvládnout následující tři kroky.

Nebyly snadné. Nic, čemu se věnuji, není snadné. Vše, čemu se věnuji, se týká osobního růstu. Ten nikdy není snadný. Znamená jít přes limit, přes to, co jsme doposud zažili a znali. Často to znamená i jít přes bolest. Ale také z té bolesti vyjít. Projít procesem odpojení ze vztahu.

U dvojité zrady se doporučují následující kroky:

1. krok: Odpuštění slepoty

Proces odpuštění je základem knihy Čtyři prány štěstí. Tam vysvětluji, CO je odpuštění i JAK se praktikuje. Přináším několik metod včetně dalajlamovy.

Odpuštění je akt, který léčí náš pocit chyby či selhání. U dvojité zrady se odpuštění týká osobní slepoty, výčitek typu: Jak jsem to mohl dopustit? Proč jsem to neviděl? Kde jsem to pokazil?

Tyto myšlenky vyvěrají z emočního vnímání situace, pocitu ztráty, bolesti přecházející v utrpení a kognitivní disonance, kdy se bráníme připustit skutečnost a oddělit fakta od představ. Pokud pláčeme, pak ne pro pravdu, ale pro lež. Pročistěme si oči. Potřebujeme je víc, než si myslíme.

Kognitivní disonance nás často vrací do minulosti. Vytahuje z paměti obraz partnera, jakým byl kdysi. Tehdy nás miloval. A také přítele, jakým možná byl kdysi. Tehdy na něj bylo spolehnutí.

Rochníme se ve vzpomínkách a tolik bychom si přáli vrátit čas. Tehdy nám bylo dobře. Dnes je nám zle. Proto máme sklon žít raději v minulosti a přehlížet, co se děje teď. Třeba se to vrátí... Třeba se ke mně partner vrátí... Třeba se všechno nějak změní... Tato lež bohužel prodlužuje naše utrpení, protože den co den jsme konfrontováni s realitou, která se nemění. Naopak je to pořád horší. Pořád dál od té "krásné" minulosti. Proto se v nás hromadí negace jako v Papinově hrnci. A proto musejí pomocí odpuštění ven (viz také vysvětlení v živém vysílání o odpuštění).

2. krok: Přehodnocení priorit

"Změní se to někdy?" zoufal si David a měl na mysli své emoční utrpení.

Přitom dvojitá zrada mění náš život sama o sobě. A to bez ohledu na to, jestli se těm změnám bráníme. Proti životu a jeho zákonům jsme příliš slabí.

"Je možné ty vztahy ještě někdy vrátit tam, kde byly?" dodal, až se za tu úvahu zastyděl. Ale já ji chápal - přání otcem myšlenky.

Kdykoli se mě někdo po dvojité zradě ptá, zda je možné těm samým lidem ještě někdy úplně věřit, obvykle vezmu papír a zmuchlám ho. Pak ho tomu tazateli podám se žádostí, aby mi ho narovnal do původního stavu. Jistěže to není možné. Tak jako zcela vrátit něčí důvěru. Jak se píše na lístku z chemické čistírny: "Některé skvrny nejdou vyčistit bez narušení podstaty látky."

Život už nikdy nebude stejný. A to je svým způsobem dobře. On už nikdy nesmí být stejný. Vlivem karmické zkušenosti se musí změnit náš přístup ke konkrétním lidem. A není to naše rozhodnutí. Bylo to jejich rozhodnutí. Oni jednali s vědomím, že podstupují riziko naší ztráty.

Nutnost přehodnotit osobní priority - přepsat jména partnerů nebo pořadí přátel - znamená uklidit si v sobě. Vymést ze sebe špatné pocity ze svých minulých rozhodnutí a uvědomit si, že bez lidí, kteří byli schopni zradit naši důvěru, nebude život horší, ale lepší. A že svou pozornost a energii máme nově věnovat těm, kteří naši důvěru nezrazují, a proto i stoupají žebříčkem.

3. krok: Aktivní zlepšení života

Fáze bolesti je v procesu odpojování ze vztahů ta nejdelší a nejtěžší. Samozřejmě je otřesné zjistit, že bychom v minulosti přeplavali oceán pro někoho, kdo by se pro nás ve skutečnosti ani nesehnul do vody. I to negativní prozření ale berme jako užitečnou informaci, která nás lépe zorientuje v našem prostředí.

David měl situaci o to komplikovanější, že ho zradila osoba, které se v další interakci nemohl fyzicky vyhnout. Tak to mají i ti, kteří jsou dál vystaveni kontaktu se svým ex-partnerem nebo ex-kamarádem (v bydlišti, na pracovišti, v rodině). Psychologie doporučuje tři řešení, která je možno selektovat/dávkovat podle konkrétní situace:

• Vžij se do druhého. Nejtěžší cesta. Znamená nesoudit, snažit se porozumět. Proč to ten člověk vlastně udělal? Jak se teď cítí? Jak mu muselo být po celou dobu, po kterou nosil takové tajemství a díval se mi přímo do tváře? Co by mi možná i teď rád řekl, ale cítí, že to ještě nejde? Samozřejmě, záleží na naší vnitřní síle a okolnostech vůbec, zda budeme schopni, respektive ochotni druhého pochopit. A nedokážeme-li ho pochopit, tak zda budeme schopni, respektive ochotni jeho čin alespoň přijmout jako fakt. Tato dovednost je také o míře soucitu, ovšem ten neznamená, že druhého omlouváme za to, co provedl, jen ho můžeme zkusit vidět v jiném než jenom černém světle. Při povídání z očí do očí (až to čas dovolí) možná zjistíme, že jsme sami ve vztahu, ať partnerském nebo přátelském, něco důležitého podcenili, pokazili či zavinili. Rozhovor s ním nám může poskytnout cennou zpětnou vazbu do budoucnosti. Anebo alespoň otupí ostří.
• Nech to být. Tento směr znamená vyhnout se různým formám sebe(obviňování) a lítostem typu "Tohle se může stát jen mně". Ne, tohle se vážně může stát komukoli, navíc přehánění vede ke zbytečným úzkostem. Sebeobviňování paralyzuje schopnost pohnout se z bolavého místa, protože každý pozitivní krok se při sebeobviňování zdá těžký, ba nemožný, a každá rána se jeví nezahojitelná. Když už cítíme potřebu sami sobě něco sdělit, pak: "Fajn, udělal jsem s těmito lidmi chybu. Všichni děláme chyby. Ponaučím se. Už těmto lidem nebudu důvěřovat." To stačí. I když se budeme vídat či míjet dál, svůj vnitřní emoční ventil, spojený s odpuštěním, utáhneme s opakovaným připomenutím, že přece nepotřebujeme ty, kteří nás dokázali zradit, ale opačné lidi.
• Sleduj své pocity. I když se s těmi, kdo nás zradili, dál potkáváme, kompenzujme v následných okamžicích nabranou negativní energii setkáváním s lidmi, kteří nám zase udělají lépe. Zkrátka lépe važme, komu a čemu věnujeme pozornost. Když špatné lidi nemůžeme dostat z hlavy, pokusme se je doslova vymlátit ven. Box, kickbox či jóga jsou aktivní alternativy k pasivnímu vypovídání se s někým blízkým, kdo nám ještě v okolí zbyl. Nebo se z toho vypišme. Hlavně začněme dbát o svou emoční i racionální rovnováhu. Opakuji: Jistěže to nějaký čas bude bolet. Ale to je dobře. Čas nedopustí, aby nás bolest přešla, jen nás naučí s bolestí žít. Alespoň nezapomeneme a budeme obezřetnější v tom, koho si ponecháme, respektive vrátíme do svého života.

Hlavně odlišme své představy a fakta. Své domněnky, iluze, fantazii a pravdu.

Uzavřeme se do sebe, když nám to udělá dobře, ale principiálně nesmíme zanevřít na lásku. Natož na lásku k sobě. Nebo na přátelství. Natož na přátelství k sobě.

Pochopme, že láska ani přátelství nikdy nezklamou. Zklamou vždy jen konkrétní lidé. Ti, kdo přijdou, nemohou za ty, kdo odešli. Stejně tak nemohou za utrpení, které si pořád nosíme a oživujeme v sobě. Ale o tom už v rozšířeném vydání 250 zákonů lásky. Nebo při osobních setkáních, pokud si na mě uděláte čas 30. srpna v Brně.

© Petr Casanova