Proč věříme, že se k nám druzí budou chovat podle toho, jak se k nim chováme my.

Jak je možné, že si druhý neuvědomuje to, co je přece TAK JASNÉ? Také nad tím přemýšlíte? Mám pro Vás odpověď. A ta možná ve Vás potlačí jedno: očekávání.

Jak píšu v knize Protože, vysvětlující zdánlivě nepochopitelné přemety a těžké situace ve vztazích, očekávání je až zločin, kterého se dopouštíme na druhých, a následné zklamání z nenaplněného očekávání trest, který pak vykonáváme na sobě.

Proč jsem tak příkrý? Objasním. "Petře, přečetla jsem všechny Vaše knihy a na jednu otázku pořád nemám odpověď. Proč, když dávám druhému lásku, on mi ji nevrací? Copak si neuvědomuje, že mě tím pomalu ztrácí, že jednoho dne přijde o zdroj inkasované lásky, že se nemohu dlouhodobě vydávat z toho, co se mně samotné nevrací, že prostě nemohu jen dávat donekonečna? Copak nechápe, že mě to trápí?"

Největší lež

Tento problém je všeobecně rozšířený. Jeho podstatou je, že lidé soudí druhé podle sebe. To znamená, že mají pocit, že když se k druhým budou chovat dobře, budou se i druzí k nim chovat dobře. Ale to je bohužel mýtus.

Předně, abyste zbytečně nespatřovali chybu v sobě a nervali si pro to vlasy, dodám: Pro nás je naprosto přirozené, že druhé lidi soudíme podle sebe. Že očekáváme, že druzí udělají přesně to, co bychom na jejich místě automaticky a samozřejmě udělali my. Ale jedno nám úplně nedochází. Že my děláme to, co děláme, a následně očekáváme, že i druzí udělají totéž, jenom proto, že pro nás je to normální. Pro nás, zdůrazňuji.

Přitom co je normální pro nás, to nemusí být normální pro druhé. Oni jsou jiní lidé. Mají za sebou jinou výchovu, jiné dětství, jiné mládí, jiné zkušenosti, jiné hodnoty, tedy mají jiné normálno. A to dosavadní normálno vytvořilo jejich současné myšlení.

Z jejich normálních myšlenek vyplývají jejich normální činy. To znamená, že všichni lidé se chovají podle toho, jak sami myslí, jak sami uznají za vhodné, neboli: chovají se podle toho, jací jsou sami. Toto, prosím, vždycky fixujme.

Střet odlišných normálen

Každé úterý mám živé vysílání pro uzavřenou skupinu Klub Motivace. Nedávno jsme si přes hodinu povídali také o tom, jak vzniká normálno.

Ukažme si, jak vypadá, když se střetnou dvě odlišná normálna.

Například žena, pro kterou je normální přijít domů a povídat si, potká muže, pro kterého není normální přijít domů a povídat si, ale pro kterého je normální naopak buď přijít domů a nepovídat si, nebo vůbec nejít domů a povídat si v baru s kamarádem. Neznamená to, že ten muž je nenormální. On je normální podle sebe.

Anebo muž, který se na seznamce pohybuje pouze proto, aby sehnal partnerku na sex, narazí na ženu, která se seznamuje proto, aby měla partnera na život. Když se té ženě ten muž líbí, ale zná jeho podmínku, možná i připustí: "Jasně, budeme mít spolu jen sex..." ale při tom se chtěně či nechtěně zamiluje, a potom se střetnou dvě opačná očekávání: Muž je naštvaný, že po něm žena chce vážný vztah, a žena je naopak nešťastná, že muž ji pořád ještě nemiluje. Jeden o druhém říká: "Ten člověk není normální" ale to jen proto, že každý z nich chce něco jiného, tlačí na druhého, ať se změní podle něj, podle jeho normálna, a když se tak neděje, může i ztrácet vlastní sebevědomí, že "zase prohrál další vztah a to, co chce, zřejmě nenajde".

Promítačka a plátno

V psychologii se tomu říká projekce. A to proto, že my si promítáme do druhých vlastní očekávání, vlastní hodnoty, vlastní plány, a předpokládáme, že pro druhého je normálníto, co je normální pro nás. Může to tak být, ale nemusí. Proto ve svých kniháchopakuji, že spolu dva lidé potřebují hlavně mluvit. Dospět komunikací ke zjištění, zda vůbec jsou spolu kompatibilní, tedy jestli si na své cestě dostatečně rozumějí a mohou se doplňovat.

Jinak řečeno: To, jak se k nám druzí chovají, nemá skoro žádnou souvislost s tím, jací jsme. Když budeme laskaví a hodní, tak nám zlí mohou ubližovat dál, možná ještě víc, a my jim budeme schopni dál ve víře v jejich změnu oplácet laskavostí a hodností. Proto si hledejme životní partnery, ale taky kolegy nebo přátele podle toho, jací jsme my. Hledejme sobě blízké. Nezdržujme se dlouho s lidmi, kteří jsou opační než my. Nechtějme je měnit. A neměňme sebe kvůli nim. Když totiž je nebo sebe změníme, ochudíme je nebo sebe o kus protějšího Já, protější přirozenosti, protějšího normálna.

Smiřme se s tím, že druzí nikdy nebudou úplně stejní jako my. Budou se vždy v něčem odlišovat. To nemusí být na škodu. Druzí nás ve svých odlišnostech mohou inspirovat a doplňovat. Když introvert potká extroverta a ten extrovert, plný negativního prožitku v práci, přijde domů a potřebuje se ze všeho vypovídat, introvert by mohl být v té chvíli dobrým partnerem, protože může sedět, naslouchat, nemluvit, tiše souznít. Ale kladu důraz na podmiňovací způsob - mohl BY. Musí to totiž být správný introvert, kterého nerozčiluje to, že na něj někdo žvaní, když on má rád klid, samotu, přemýšlení jen o svých problémech. To jsou ale už drobounké nuance, které musíme dokázat v konkrétním vztahu posoudit a zjistit, jestli jsme spíše magnety, které jsou tak odlišné, že se přitahují, anebo bohužel tak odlišné, že se odpuzují.

Každopádně si pamatujte: To, že něčí normálno je jiné než naše, ještě neznamená, že je horší. Naopak, cizí normálno nám může pomoci, když se náš život dostane do komplikací, když naše hodnoty narazí na reálný život, když potřebujeme obejmout. Potom nám totiž cizí normálno může ukázat i jiný úhel pohledu, vidět naději i tam, kam nás doposud ani nenapadlo se podívat - protože to pro nás nebylo normální. Ale od této chvíle to pro nás normálnější, ba příjemnější či dokonce přínosnější být může.