Proč ženy chrání krále a obětují pěšáky aneb 7 paradoxů lásky.
Když Bůh vytvářel ženu, tak z Adamova žebra. Chtěl, aby byla silná, a současně co nejblíže srdci a paži. Silná, aby přestála bolesti, které ji v životě čekají. Co nejblíže srdci, aby se řídila převážně city, svou intuicí; jinak by do bolestí, které ji čekají, nešla, rozum by ji zastavil. A co nejblíže paži, aby dokázala vždy obejmout to, co se zrodí z její bolesti.
Žena je pro muže nesrozumitelná, pokud ji nevnímají stejně - srdcem -, ale rozumem. A tím méně, když se k ní staví ještě něčím menším než rozumem - svým egem. Ego je ještě nevyzrálý rozum, který špatně snáší i to, jak se k muži postavila příroda. Ta totiž ženu ve své podstatě staví před muže.
Muž a žena se zdají rovni z hlediska důležitosti v jediném okamžiku, když spolu počínají dítě. Pak - vnímáno mužským egem - jako by muž už nebyl potřeba. Odnosit, odrodit i vychovat dítě dokáže žena třeba sama. Uražený muž, vláčený svým egem, se tak vzdaluje srdci, pohrdá city, a přitom, jakmile jeho ego dospěje, pochopí, že to příroda nemyslela zle a že to zařídila správně - tak, aby muž byl potřeba víc, než si ve své ješitnosti myslí.
Ale o tom až za chvíli.
Na Setkáních jsem často tázán ženami, proč mají pocit, že v dnešní době nemohou potkat zralý protějšek. Připravte se na příměr k šachové hře. Za chvíli rozbalíme šachovnici...
Ženské srdce
Lidé obecně rádi spílají srdci, proč je vede cestou náročnou, krutou, bolestivou. Že takovou cestu životem nechtějí. Ne, NECHTĚJÍ. Ale POTŘEBUJÍ.
Zejména ženy často nerozumně (protože se řídí srdcem) vyčítají přírodě, proč je tak nerozumně (emotivně) nastavila. Jenže, drahé ženy, kdyby to příroda neudělala, neměly byste jednu úžasnou schopnost, kterou my, muži, nemáme. Schopnost jít směr bolest.
Cesta srdce, ať si o tom rozumem myslíme cokoli, je vždy správná, vždy v souladu s přírodou a vždy pro člověka potřebná. Samozřejmě, cesta srdce je obtížná, protože jedině těžkostmi se sílí. A žena musí být silná.
Cesta chladného rozumu je opačná než citu. Rozum přirozeně hledá cestu nejmenšího podporu, tu nejsnazší, nejpohodlnější. Rozum nikdy dobrovolně nezvolí cestu bolesti. Proto je muž takový, jaký je. A proto je žena taková, jaká je - jde cestou bolesti.
Ženy jdou například na porodní sál a předem vědí, že je čeká obří bolest. Jedna porodní kontrakce má údajně ekvivalent sta zlomených kostí najednou. Pro mužský rozum nepředstavitelná muka. Mnozí muži nezvládnou porod ani jako přísedící. Přesto by všichni muži u porodu měli být. Vidět na vlastní oči, jak silná dokáže být žena - protože je to může změnit. Tam, na porodním sále, se mnohým mužům naplno otevře srdce - ovládnou je emoce, pláč, štěstí a nezměrná láska. Mnozí muži teprve na porodním sále dospějí, začnou svou ženu opravdu milovat. Pochopí, co v ní mají. Vzor pro děti, inspiraci pro sebe.
Ne rozum, ale právě intuice ženě říká, jak důležité je jít přes bolest. I žena, která doposud nerodila, cítí, že musí - že za bolestí přijde něco božského, zrození jiného života.
Žena tak přistupuje i k bolestem ve vztahu. Bojuje, nevzdává se, neutíká, chce problémy řešit. Jako bez rozumu věří, že dočasná těžkost přejde a z utrpení se zrodí něco lepšího, nový život. Žena přirozeně cítí, věří, že život je změna a změna je život.
O to víc ženu srdečně trápí, když pozitivní změna v bolestném vztahu nepřichází - když vztah (jako plod dítěte) umírá. Proto žena potřebuje ne jakéhokoli muže, ale krále, tedy vyzrálého muže, kterého nevede jen ego, ale také srdce; potřebuje takřka sobě rovného - který je také ochoten jít přes bolest, problémy ve vztahu řešit, ne od nich utíkat (to, co muži velí nezralý rozum a nulové srdce).
Mužský útěk
Oscar Wilde řekl, že kdyby příroda svěřila porod mužům, lidstvo by vymřelo. Racionální muži by totiž našli způsob, jak se vyhnout už početí. Rozum má strach z bolesti a nechce žádné nepohodlí. Racionální muži si odhlasovali i zrušení vojny. Dnešní muži tak nemají ve svém výhledu už žádnou bolest, která by je v životě mohla čekat, zatímco ženám jejich nevyhnutelné poslání zůstalo.
To je jeden z důvodů, proč ženy v dnešní době těžko nalézají sobě rovného muže. Pouze muž inspirovaný ženou je schopen překročit výhradně rozumové nastavení a pohodlnost. Pouze muž inspirovaný ženou dokáže jít velikostí svého srdce přes bolest a je tak schopen například hrdinství, které je krajně nerozumné a znamená obětovat i život ve prospěch vyššího cíle. Pouze muž inspirovaný ženou dál zůstává ve vztahu, který provázejí porodní bolesti, a snaží se hledat z problémů cestu ne útěkem, ale řešením.
Pouze takový král jedná se svojí ženou jako s královnou, chápe, že emoce je vždy před rozumem; že rozum až časem pochopí cestu srdce; že co bolí, neznamená, že je špatné.
Takového muže ženy hledají a stále méně nacházejí.
Paradoxy lásky
Jsem muž s hlubokou úctou k ženám. Byl jsem dvakrát u porodu a dodnes je pro mě neuvěřitelné, jak ho mohou ženy vydržet. A nejen pro mě. Vědci zkušebně simulovali porodní bolest pomocí elektrických výbojů. Mužští figuranti prosili o milost v průměru už po sedmi sekundách testu. Příroda udělala dobře, když toto poslání svěřila ženám.
Muži by si měli více pokládat otázky typu: Proč ženy sedí u nemocných dětí, když je to tak vyčerpávající? Proč se ve vztazích často chovají iracionálně, až si říkáte: "Ony snad nemají rozum"? Proč nejprve tolik komunikují, řeší, žádají, vysvětlují, obhajují, proč se tolik ponižují a doprošují, a potom naopak jako když utne - už ženu nikdo nerozmluví? (viz článek 5 důvodů, proč muži ztrácejí všechno, když zavládne ženské NIC)
Odpověď: Protože to všechno dělá srdce. Vyzrálá žena ví, že bolest má smysl, ale jen když přinese něco lepšího. Nový život. Krále s rozumem i citem. Ne pěšáka s egem.
Protože se ve vztazích potkávají muži i ženy, převaha srdce s převahou rozumu, ale také s ryzím egem, povím Vám 7 hlavních paradoxů lásky, kterým je dobré porozumět. Je moc dobře, že ty paradoxy jsou. Více o tom budu hovořit při Setkáních.
1. paradox lásky: Čím více miluješ, tím více můžeš být zraněn
Lásku nezabíjí nenávist, protože i to je emoce. Lásku zabíjí lhostejnost, apatie.
Lhostejnost je racionální rozhodnutí, které říká: Druhý je pro mě NIC, už mi na něm nezáleží, nevzbuzuje ve mně žádnou emoci. Lhostejnost je smrt lásky.
Milujícího člověka nic nezraní víc. Chceš-li tedy milujícího člověka nejvíce zranit, vem místo srdce rozum do hrsti a odejdi zdánlivě bez důvodu. Neřekni své proč.
Čím víc totiž člověk miluje, tím zranitelnější je. Čím víc věří, tím víc může být zklamán. Pak si iracionálně myslí, že chyba je v lásce, v důvěře. Ne, láska ani důvěra nikdy samy o sobě nezklamou. Zklame vždy jen člověk, lhostejný k lásce a důvěře.
2. paradox lásky: Čím víc Tě někdo zranil, tím víc toužíš po lásce
"Chci ho zpátky!" říkají lidé o člověku, který je lhostejně opustil. Není to výkřik rozumu, ale srdce. Rozum by nikdy nechtěl zpátky člověka, který ublížil. Proč to tedy chce srdce?
Srdce volá po lásce, když jí má nedostatek. Nevolá nutně po návratu člověku, který lásku nedával. Volá po příchodu (třeba i jiného) člověka, který lásku dávat bude.
Když se kolenem praštím o hranu stolu, zakleju a uzavřu se do sebe. Přestanu na chvíli chodit, vznikne otok a rána se začne hojit. Stejné je to v lásce. Když se zklameme, dojde k takzvanému zapouzdření srdce. Klejeme, jak jsme hloupí, nešikovní, ale zvenčí už riziko přestane hrozit. V naší vnitřní samotě se začneme uzdravovat, pokud budeme mít dostatek lásky pro sebe. Bolavému kolenu dostatek lásky dodává už to, když nohu nenamáháme. Při bolavém srdci pomáhá, když se přestaneme hnát za další bolestí. Protože:
3. paradox lásky: Čím víc děláš pro člověka, který si Tě neváží, tím menší hodnotu pro něj máš
Srdce nemá rozum. Proto si "myslí", že ponižováním roste hodnota. Ne, ponižováním klesá hodnota.
Čím víc žijeme život druhých, tím víc ztrácíme život vlastní. Čím víc se snažíme, abychom měli hodnotu pro druhé, tím méně ji ve výsledku můžeme mít i pro sebe.
U špatných vztahů (s pěšáky, kterých je na šachovnici vždycky víc) platí, že čím víc toho pro ně děláme, tím méně to oceňují. Nejsou hloupí, naopak, jsou chytří, až mazaní. Čím víc toho totiž pro ně děláme, tím spíše je to pro ně samozřejmé, automatické, všední.
Obrovským paradoxem je, že aby si pěšáci uvědomili, co pro ně děláme, musíme najít odvahu přestat to pro ně dělat. Pak pochopí, co měli a co najednou nemají. Někdy je to dlouhá cesta, než k tomu dokráčejí (přes celou šachovnici), ale stojí to za to, protože na konci šachovnice se změní ve vyšší figurku. Ne vychytralejší, ale naopak citlivější.
Právě na tom, jak si lidé váží toho, co pro ně děláme, vidíme, jestli nás vnímají rozumem, nebo srdcem. Rozum umí využívat, zato srdce dokáže být vděčné.
4. paradox lásky: Když ubližuješ milujícímu člověku, ubližuješ ze všeho nejvíc sobě.
Láska je vrcholná emoce, která se naplňuje přes nehmotné hodnoty - hlavně čas a energii. Ačkoli peníze jsou hmatatelnější, skutečné srdce neoslovují. Láska potřebuje společně trávený čas, společně věnovanou energii.
Srdce a rozum se střetávají tam, kde dochází na souboj potřeby a chtíče. Srdce znamená potřebovat, rozum znamená chtít. Ego, nezralá forma rozumu, vždycky upřednostní kvantitu, zatímco srdce kvalitu.
Když žena stojí před porodní bolestí, není to něco, co by chtěla, ale je to něco, o čem ví, že je potřeba. Ublížit člověku chladným rozumem je strašně snadné. Někdy k tomu stačí zlé slovo, zlý čin. Jenže ztratit milujícího člověka znamená ublížit ne jemu, ale sobě. On nic neztrácí - přijde jen o člověka schopného ublížit, a to je naopak jeho zisk. Zatímco my přijdeme o člověka schopného milovat, a to je ztráta mnohdy nenahraditelná.
Ego říká Já. Láska říká My. To je rozdíl mezi chtíčem a potřebou. Mnoho těch, kteří se rozhodli jen egem, v sobě po velké ztrátě probudí potřebu. Projdou velkou bolestí přiznání chyby (pro ego opravdu něco velmi bolestného) a změní se v lepšího člověka. V takového, který netouží jen po Já, ale pochopí, že silnější jsme vždycky My.
Proto si pamatujme, že když nevěnujeme milujícímu člověku svůj čas nebo energii, učíme ho žít bez nás. Jeho to bude bolet, nepochybně. Ale přes tu bolest dojde k lepšímu životu. A to už bez nás.
5. paradox lásky: Postarat se dobře o druhé znamená postarat se nejdříve o sebe.
Bolavé srdce, zraněné rozchodem, nás obvykle nechce vpustit do dalšího vztahu. Nejsme schopni nové lásky. Bolavé srdce vyžaduje čas, aby se zapouzdřené pomalu uzdravilo.
Je to potřebné právě i pro další vztah. Aby dobře fungoval, musíme mít uzavřenou minulost (více v článku O osudu převozníků aneb Proč trvat na vyřešené minulosti partnera). Kdo se tlačí rychle do nového vztahu, činí tak egem, ne srdcem. CHCE nezůstávat sám, CHCE to natřít předchozímu partnerovi, CHCE ukázat, že není žádná chudinka. Ale likviduje tím čisté city člověka, který mu otevře srdce - který ho potřebuje.
Chceme-li mít silný vztah, musíme být jeho silným článkem. Vztah je jako řetěz. Praská tam, kde nevydrží nejslabší článek. Pokud máme srdce v minulosti, dejme mu čas, aby se vyprostilo. Nevrhejme se honem do budoucnosti. Jinak se budeme chovat jako bez srdce.
6. paradox lásky: Postarat se dobře o sebe znamená postarat se dobře o druhé.
I nešťastnému člověku dá pozitivní energii to, když pomůže druhému. Když se sám stane pro blízkého (kamaráda, kolegu, rodiče, dítě) ramenem, na kterém lze složit utrápenou hlavu, uchem, způsobilým vyslechnout, a srdcem, schopným porozumět.
A platí to i ve vztahu. Nejlepší energie se vytváří pomocí. Vzniká totiž dvojnásobek původního množství vložené energie. Dám-li lásku člověku, vrátí se mi nádherný pocit, že je druhému najednou lépe, a pak ještě jedna energetická odměna, že jsem toho příčinou.
Proto, pokud nám schází láska, nerezignujme na ni. Dávejme ji. Ale správným lidem. Ona se nám totiž vrátí. I s úroky.
7. paradox lásky: Když překonáš to, co se Tě pokoušelo oslabit, zesílíš.
Rozum se vyhýbá bolesti. Proto se racionálně rozhodující člověk nevrhá do ničeho riskantního, nového, nepohodlného. Ví, že by to mohlo bolet.
Naopak člověk jdoucí za dobrou emocí ví, že musí překonat práh komfortu. Musí jít za horizont, za limit. Rozum vytváří strach, ale srdcem lze rozum, ego i strach porazit.
Ta cesta možná bolí, ale také posiluje. Ať jsme sami, nebo ve vztahu.
Král s královnou vědí, že problémy přicházejí do jejich vztahu proto, aby jej posílily. Aby se, byť i každý den, on i ona přesvědčovali, že mají v druhém oporu. Ne pěšáka, který hru opustí vždycky jako první.
Pěšáků je na šachovnici osmkrát víc než králů. Stejné je to v životě.
Naopak král je vzácný, bez něj jako by nic nemělo smysl - bez něj hra nezačne, bez něj hra končí.
Každá královna ví, jakou má král hodnotu. Je ochotna se pro něj obětovat.
A správný král dobře ví, jakou hodnotu má královna. Že bez ní sice může existovat, ale velmi zranitelný. A že sám žádnou hru vítězně neuhraje.
Ano, pěšák musí ujít dlouhou cestu šachovnicí, aby se mohl proměnit ve vyšší figurku. Aby opustil své ego. Aby nabyl rozum, a k tomu cit. Pak se může proměnit i v královně rovnou figurku. Ale ne dřív.
Musí projít údolím pokory, soucitu, trpělivosti. Musí se naučit opravdové lásce, která nikdy nevychází z rozumu, natož z ega. Musí zjistit, že v šachách, tak jako v životě, nestačí jen JÁ, je důležité MY.
Čekáte na svého krále nebo královnu? Chcete problémy ve vztahu řešit a nevíte jak? Využijte Setkání. Přijďte s partnerem.