Měsíc: Září 2025

Jaká jsou pravidla pro stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění pro osobu poškozenou na zdraví? A co když brzy po úrazu zemřela? Co rozhoduje o nárocích dědiců? Při ublížení na zdraví musí škůdce odčinit újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění (§ 2958 občanského zákoníku – o. z.). Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

Jak se liší bolestné a náhrada za ztížení společenského uplatnění?

Tělesné a duševní strádání při škodné události na zdraví a v době léčení se odškodňuje náhradou za bolest, jinak řečeno bolestným. Trvalé zdravotní následky projevující se v omezené možnosti zapojení do různých životních činností se odškodňují náhradou za ztížení společenského uplatnění.

Jde o to, že na zdraví poškozený člověk nemůže třeba sportovat, účastnit se veřejného, kulturního života, cestovat, věnovat se svým koníčkům, nebo jen s velkými obtížemi. Jde tedy o odškodnění snížené kvality života. Odškodnění bývá vyšší pro mladé lidi než pro starší osoby.

Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění je osobním nárokem a dědí se

Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění je samozřejmě nárokem přímo poškozeného člověka. Pokud ale nebylo bolestné či náhrada ztížení společenského uplatnění dosud poškozenému, jenž zemřel, vyplacena (ale nárok na něj byl uplatněn), stává se předmětem dědictví.

Právo na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění se v plné výši stává předmětem dědického řízení a přechází na toho, komu tato pohledávka podle výsledku dědického řízení připadla.

Podle § 1475 odst. 2 o. z. tvoří pozůstalost celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci. (Pokud byly peníze odpovídající bolestnému a náhradě za ztížení společenského uplatnění vyplaceny, jsou samozřejmě předmětem dědictví jako součást pozůstalosti.)

Odškodnění poškozeného může být ve výjimečných případech sníženo

Podle § 2953 odst. 1 o. z. soud náhradu škody přiměřeně sníží, vedou-li k tomu důvody hodné zvláštního zřetele. Vezme přitom ohled zejména na to, jak ke škodě došlo, přihlédne k osobním a majetkovým poměrům člověka, který škodu způsobil a odpovídá za ni, jakož i k poměrům poškozeného. (Náhradu nelze snížit, byla-li škoda způsobena úmyslně.)

Takové snížení připadá v úvahu ve výjimečných případech, kdy by např. velmi chudý člověk neúmyslně poškodil zdraví někomu velmi bohatému, kdy výše odškodnění bude třeba jen zlomkem hodnoty majetku poškozeného, zatímco jeho placení by bylo pro škůdce likvidační. Může jít v praxi kupř. o situaci, kdy řidič vozila havaroval kvůli chodci a poškodil si při tom zdraví.

Nejvyšší soud ČR řešil takový spor o odškodnění a také o jeho případné snížení. Předmětem sporu byl nárok na pojistné plnění náhrady za ztížení společenského uplatnění a další nemajetkovou újmu původního vážně poraněného člověka, který utrpěl při dopravní nehodě závažné polytrauma s trvalým poraněním míchy.

Poškozený strávil po nehodě více než 15 měsíců v nemocnici odkázán na trvalou péči jiné osoby, izolován od své rodiny. Nehodu zavinil člověk, který řídil vozidlo pojištěné pro případ odpovědnosti za újmu u žalované pojišťovny (měl u ní sjednáno povinné ručení). Ve vymáhání odškodnění po smrti poškozeného pokračovaly děti poškozeného jako jeho zákonní dědici.

Soud prvního stupně rozhodl, že každému z dětí náleží částka 4 500 000 Kč. Soud na základě znaleckého posudku určil náhradu za ztížení společenského uplatnění v částce 9 240 276 Kč, tedy ve výši přesahující uplatněný nárok. Žalovaná pojišťovna se odvolala. Odvolací soud snížil částku pro každé z dětí o 150 000 Kč čili na 4 350 000 Kč. Celkem tedy přiznal odškodnění ve výši 8 700 000 Kč. Ke snížení o 300 000 Kč došlo spíše z procedurálních a formálních důvodů.

Ovšem soud odmítl snížit odškodné podle § 2953 o. z. z mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele, jak požadovala pojišťovna, jež v projednávané věci neshledal. Úvahy o účelovém podání žaloby měsíc před smrtí odmítl jako nepřípadné. Pojišťovna si podala dovolání k Nejvyššímu soudu.

Jde o osobní odškodnění – proč mají miliony dostávat dědici?

Pojišťovna se domnívala, že v případech poškozených zemřelých velmi krátce po ustálení zdravotního stavu (o ztížení společenského uplatnění se totiž rozhoduje právě až po ustálení zdravotního stavu) by mělo dojít ke snížení odškodnění v desítkách procent.

Dokonce by mohlo docházet ke snížení až blížícím se úplnému odepření náhrady v případech úmrtí v řádu dnů po ustálení zdravotního stavu, neboť tzv. překážka lepší budoucnosti u nich netrvá dlouho, a tedy nemůže dojít k naplnění smyslu a účelu náhrady za ztížení společenského uplatnění.

Musíme uznat, že jistou logiku argumentace pojišťovny má, protože jde o osobní nárok poškozeného, ne jeho dědiců. Peníze mají být kompenzací snížené kvality života poškozeného, ne rozšířením majetku někoho jiného.

Pojišťovna žádala snížení odškodnění na 1 milion korun, tedy aby každé z dětí dostalo 500 000 Kč.

O tom, že na žalobce jako děti a zákonné dědice původního poškozeného přešel ve smyslu § 1475 odst. 2 o. z. nárok na uplatněné peněžité zadostiučinění za utrpěnou újmu na zdraví, jakož i na pojistné plnění na tuto náhradu ve smyslu § 6 odst. 2 a § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. (o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla čili o tzv. povinném ručení) nebylo mezi stranami (dědici poškozeného a pojišťovnou) sporu.

Spornou byla otázka výše nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění v případě, že tento nárok přejde na dědice poškozeného.

Dědí se i právo pokračovat ve vymáhání peněz, pokud poškozený stihl podat žalobu

Podle současného občanského zákoníku (§ 1475 odst. 2 o. z.) spadají do pozůstalosti i subjektivní práva a povinnosti zakládající se pouze na osobních poměrech zůstavitele, pokud byly jako dluh uznány nebo jako pohledávka uplatněny tak, že to vede k určení nebo uspokojení nároku zásahem veřejné moci.

Důsledkem toho přejdou do pozůstalosti např. i zůstavitelova práva na bolestné, na satisfakci v penězích apod., byla-li za jeho života uznána nebo zažalována.

Uplatnil-li tedy poškozený za svého života u soudu nároky na pojistné plnění na náhradu nemajetkové újmy na zdraví vyjmenované v § 2958 o. z. (včetně náhrady za ztížení společenského uplatnění), tvoří tyto nároky v případě jeho smrti pozůstalost a mohou přejít na dědice (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, spis. zn. 25 Cdo 3556/2016).

Proč dědici dědí vyplacené peníze, ale též mají právo pokračovat ve sporu o odškodnění

Občanský zákoník vychází z osobní povahy práva na satisfakci, jež zaniká smrtí oprávněné osoby (přímého poškozeného), a to i v případě, že se satisfakce poskytuje v penězích.

Avšak vzhledem k tomu, že toto pojetí (podle předchozí právní úpravy ve zrušeném občanském zákoníku) vedlo k absurdním důsledkům, kdy byly osoby povinné k náhradě motivovány, aby co možná nejvíce prodlužovaly soudní řízení, případně aby co možná nejdéle mařily výkon rozhodnutí (exekuci) v „naději“, že poškozený zemře, byla nově stanovena výjimka, podle které práva poškozeným uplatněná u orgánu veřejné moci přecházejí na dědice.

Tytéž argumenty lze obdobně uplatnit i proti požadavku pojišťovny, že v případě smrti poškozeného krátce po poškození zdraví má být peněžitá náhrada za ztížení společenského uplatnění podstatně krácena.

Negativní zhodnocení požadavku pojišťovny na snížení odškodnění

Odvolací soud vzal v úvahu, zhodnotil předchozí řízení Nejvyšší soud ČR v rozsudku spis. zn. 25 Cdo 1630/2023, ze dne 14. 12. 2023, že poškozený utrpěl úraz ve věku 42 let a byl v rámci svých omezených zdravotních dispozic velmi aktivní při trávení volného času. Odvolací soud proto neshledal žádné důvody pro snížení náhrady.

Lze připustit, že účelem poskytnutí peněžité náhrady nemajetkové újmy na zdraví je opatřit poškozenému náhradní požitky za ty, o které v důsledku poškození zdraví přišel, a že tento účel poskytnutím peněžitého plnění dědicům poškozeného již nemůže být naplněn.

V zákoně však byl jednoznačně rozšířen výčet nároků, jež přecházejí na dědice, o nároky vázané na osobu zůstavitele, pokud byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci, a současně nebylo stanoveno žádné omezení rozsahu těchto nároků.

Postavení nároku dědiců je tedy zcela totožné s postavením přímého poškozeného a není rozumného důvodu tento nárok snižovat pouze z důvodu smrti přímého poškozeného. Při opačném přístupu by vznikly neospravedlnitelné rozdíly v postavení dědiců poškozeného, který zemřel před skončením řízení o náhradě nemajetkové újmy na zdraví, a poškozeného, který zemřel po skončení takového řízení.

Náhrada ztíženého společenského uplatnění je jednorázová, není to renta

Ani námitka, že překážka lepší budoucnosti poškozeného trvala příliš krátce (jelikož poškozený brzy zemřel), není v dané věci přiléhavá, neboť náhrada za ztížení společenského uplatnění je jednorázovým plněním, a proto ji nelze rozpočítávat na předpokládanou dobu života poškozeného a považovat ji za jakousi skrytou doživotní rentu. Tou by byla náhrada snížených nebo absentujících příjmů poškozeného (náhradový důchod).

Proč dostávají mladí lidé vyšší odškodnění než ti starší

Pokud se krátí odškodnění z důvodu vyššího věku poškozeného, činí se tak proto, že ztížení společenského uplatnění je zpravidla závažnější u osob mladších, které se s ním budou muset vyrovnávat po delší dobu, než u osob starších, které mnohé aktivity společenského uplatnění během dosavadního života zrealizovaly. Jinými slovy nemajetková újma osob mladších je zásadně závažnější než újma osob starších, a proto je i náhrada této újmy vyšší.

V případě smrti přímého poškozeného se však jeho újma nijak neumenšuje, a výše jednorázové náhrady nemajetkové újmy na zdraví nemůže tedy být závislá na nahodilé okolnosti, zda se přímý poškozený dožije přiznání a poskytnutí náhrady.

V soudním řízení bude dále pokračováno, ale dědici se dočkají nesníženého odškodnění, které mělo náležet rodiči, jak jsme jej shora vyčíslili.

Okolnost, že poškozený, který utrpěl újmu na zdraví, uplatnil žalobou u soudu nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, popřípadě na pojistné plnění na tuto náhradu, krátce poté zemřel a nárok přešel na jeho dědice, není tedy důvodem ke snížení náhrady (spis. zn. 25 Cdo 1630/2023).

Co je podstatná změna poměrů zdravotně poškozeného zaměstnance, kterému uznali nemoc z povolání? Stačí k odebrání náhrady za ztrátu na výdělku naopak jen oduznání nemoci z povolání? V zákoníku práce je ustanovení, které se při studiu nároků zaměstnance poškozeného na zdraví v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání snadno přehlédne. 

Jde o ust. § 271u odst. 1, které říká: Změní-li se podstatně poměry poškozeného (tedy zaměstnance poškozeného na zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání), které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity, může se poškozený zaměstnanec i zaměstnavatel odpovědný za škodu domáhat změny v úpravě svých práv, popřípadě povinností.

Horník si za několik let vyléčil projevy nemoci z povolání

Soudy řešily spor mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity – takzvanou rentu – přiznanou z důvodu uznání nemoci z povolání. Zaměstnanec pracoval u zaměstnavatele od roku 1996, naposledy s pracovním zařazením horník-zámečník.

V roce 2017 u něj byla zjištěna nemoc z povolání (iritační dermatitida nohou po pracovní obuvi). Tato skutečnost vedla k rozvázání pracovního poměru mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem v roce 2021 a tomu, že zaměstnanci byla vyplácena renta. Na zdraví poškozený zaměstnanec pracoval v jiné profesi, a to jako dělník.

Renta podle ust. § 271b odst. 1 věty první zákoníku práce náleží zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu.

Odpovědný zaměstnavatel a jeho pojišťovna zastavili výplatu renty

V roce 2023 příslušné zdravotnické zařízení vydalo posudek o novém zjištění ve věci nemoci z povolání, podle kterého zaměstnanec již netrpí nemocí z povolání. Posudek byl potvrzen příslušným státním orgánem.

Úrazová pojišťovna zaměstnavatele proto zastavila zaměstnanci výplatu renty. Zaměstnanec se proto její výplaty musel domáhat soudní cestou. Jeho žalobu však zamítl soud prvního stupně a odvolací soud jeho verdikt potvrdil.

Zaměstnanec se uzdravil z nemoci z povolání, k původní práci už se ale vrátit nemůže

Přitom žalující zaměstnanec trval na tom, že nadále není schopen vykonávat původní práci horníka-zámečníka. Pokud by se vrátil na původní práci, nemoc z povolání by se opět projevila. Nemoc se neztratila, pouze se vytratily příznaky, které by se v dole opět vrátily. Podle jeho názoru tedy nešlo o důvod k zastavení výplaty náhrady za ztrátu na výdělku, neboť u něj nedošlo ke změně poměrů.

Znalec ve svém odborném lékařském posudku mimo jiné uvedl: “I když tedy pracovník netrpí příslušnou kožní nemocí z povolání a je vydán lékařský posudek, který to deklaruje, nesmí se tento pracovník už nikdy do konce svého života vrátit k výkonu své původní práce, která u něj toto onemocnění způsobila. Pokud by se vrátil zpět ke své původní práci, je velmi pravděpodobné, že by se u něj opět projevila jeho nemoc z povolání.”

Uzdravení z nemoci z povolání vede k oduznání nemoci z povolání

Jak dlouho musí být příslušný pacient zcela bez projevů příslušné kožní nemoci z povolání, aby mohl být vydán lékařský posudek, který konstatuje, že zaměstnanec již netrpí nemocí z povolání, tedy se u něj nemoc z povolání takzvaně oduznává, stanovuje vyhláška č. 104/2012 Sb.

V případě iritačních dermatitid se podle tohoto předpisu může posudek vyjadřující, že uznaná kožní nemoc z povolání u pacienta již netrvá, vydat až tehdy, pokud se žádné klinické projevy této nemoci neobjevily po dobu nejméně jednoho roku.

Zatímco tedy při onemocnění zaměstnance se uznává nemoc z povolání, při jeho uzdravení se oduznává.

Jak dlouho je nárok na odškodňovací rentu?

Vznikl-li zaměstnanci nárok na rentu, je zaměstnavatel povinen hradit zaměstnanci škodu do té doby, dokud nenastane skutečnost, která představuje změnu okolností, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, tedy dokud nedojde ke změně poměrů ve smyslu ust. § 271u odst. 1 zákoníku práce (podle dřívější právní úpravy ust. § 390 odst. 1 zákoníku práce nebo ust. § 202 odst. 1 zákoníku práce).

Co je podstatná změna okolností na straně poškozeného zaměstnance?

Spor se dostal před Nejvyšší soud ČR, který uvedl ve svém rozsudku spis. zn.  21 Cdo 752/2025, ze dne 26. 5. 2025 následující:

Změna v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše škody, má podle ust. § 271u odst. 1 zákoníku práce význam jen tehdy, týká-li se poměrů poškozeného (právní úprava se změnou poměrů, která nastala u odpovědného subjektu – zaměstnavatele, žádné právní následky nespojuje), spočívá-li změna poměrů přímo v osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou.

Pro závěr, zda došlo k podstatné změně poměrů, je nezbytné porovnat poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, a nové poměry poškozeného.

Změna poměrů zpravidla spočívá ve změnách zdravotního stavu poškozeného zaměstnance, ať již v kladném nebo záporném smyslu, a ve výdělkových schopnostech zaměstnance, které jsou s tím spojeny.

Podstatná změna: možnost vykonávat původní práci s původními výdělkovými možnostmi

Při úvaze, zda došlo k takové změně v okolnostech, které byly rozhodující pro určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která by představovala změnu poměrů poškozeného ve smyslu ust. § 271u odst. 1 zákoníku práce, je třeba především zkoumat, zda zdravotní stav poškozeného zaměstnance doznal změny uvedené v předmětném lékařském posudku, zda následky nemoci z povolání neomezují jeho pracovní způsobilost v uplatnění na trhu práce i nadále ve stejném rozsahu jako dříve, tedy zda může opět vykonávat práci v původním zařazení, kterou vykonával před zjištěním nemoci z povolání, a současně dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením.

Podstatnou změnou poměrů na straně poškozeného zaměstnance však není pouhé oduznání nemoci z povolání, která byla poškozenému zaměstnanci dříve zjištěna, na základě vyhlášky č. 104/2012 Sb., aniž by současně poškozenému zaměstnanci jeho zdravotní stav umožňoval vykonávat původní práci, při níž onemocněl nemocí z povolání, a dosahovat stejného výdělku jako před jejím zjištěním, vyložil Nejvyšší soud ČR v rozsudku spis. zn.  21 Cdo 752/2025, ze dne 26. 5. 2025.

Řešení sporného případu

Odvolací soud, ani soud prvního stupně se však nezabývaly otázkou, zda je zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nadále schopen vykonávat původní práci horníka-zámečníka.

Ačkoliv už víme, že znalec ve svém odborném lékařském posudku uvedl, “že i při vymizení projevů příslušné nemoci z povolání se pacient do konce života nesmí vrátit k výkonu té práce, která u něj tuto nemoc způsobila.”

Ostatně i primářka oddělení pracovního lékařství nemocnice, která vydala posudek o tom, že zaměstnanec již netrpí nemocí z povolání, před soudem k otázce, zda stále trvá kontraindikace pro práci horníka uvedla, že “zda může vykonávat práci horníka, nejsme schopni posoudit, neznáme jeho zdravotní dokumentaci a ani jeho nové pracovní zařazení.”

Nejvyšší soud proto zrušil rozsudky obou nižších soudů. V novém řízení je nutno postavit najisto, zda zdravotní stav zaměstnance doznal podstatné změny a zda je z medicínského hlediska nadále zdravotně způsobilý k práci horníka-zámečníka, kterou vykonával před vznikem škody, nebo zda jeho pracovní schopnost není následkem nemoci z povolání nadále snížena (omezena) a zda je žalobce schopen dosahovat výdělek, jaký měl před poškozením.

Shrnutí článku

Právní rámec

• Podle § 271u zákoníku práce může dojít ke změně výše renty, pokud dojde k podstatné změně poměrů zaměstnance, které byly rozhodující pro stanovení náhrady škody (např. zdravotní stav nebo výdělkové schopnosti).
• Pouhé oduznání nemoci z povolání (tzn. že lékař konstatuje, že nemoc již není aktivní) neznamená automaticky ztrátu nároku na rentu.

Popis konkrétního případu

• Zaměstnanci (horníkovi) byla v roce 2017 uznána nemoc z povolání (dermatitida nohou).
• Byl mu přiznán nárok na rentu. V roce 2023 však zdravotnické zařízení konstatovalo, že nemoc již netrvá – a zaměstnavatel výplatu renty zastavil.
• Zaměstnanec argumentoval, že se sice příznaky nemoci ztratily, ale návrat k původní práci by vedl k opětovnému propuknutí onemocnění.
• Soudy nižších stupňů jeho žalobu zamítly.

Postoj Nejvyššího soudu ČR

• Pouhé uzdravení z nemoci není podstatnou změnou poměrů, pokud zaměstnanec stále nemůže vykonávat původní práci ani dosahovat původního výdělku.
• Soudy se chybně nezabývaly tím, zda je zaměstnanec opět schopen pracovat jako horník-zámečník.
• Nejvyšší soud zrušil předchozí rozhodnutí a vrátil věc k novému projednání.

Uzdravení z nemoci z povolání neznamená automatickou ztrátu renty. Rozhodující je, zda došlo ke skutečné změně zdravotního stavu a výdělkových schopností zaměstnance.