Rubrika: Odškodnění

Nabourali Vás a Vaše auto je nepojízdné. Hlavou Vám probleskne, že přece máte určitě nárok na náhradní vozidlo. Chyba lávky! V jakých situacích můžete náhradní vůz skutečně získat a kdy máte smůlu?

Kdo má nárok na náhradní vozidlo z povinného ručení?

Tento nárok se vždy odvíjí nejen od podmínek vaší pojišťovny a produktu, který si u ní platíte, ale také od charakteru samotné dopravní nehody. Pokud nejste viníkem nehody, máte nárok na náhradní vůz z povinného ručení řidiče, který nehodu zavinil.

Že je vozidlo nepojízdné, musíte sami doložit, a to společně s informací, že vůz nezbytně potřebujete (např. z důvodu plnění pracovních povinností, zajištění chodu domácnosti apod.). Proto je vždy dobré spojit se s pojišťovnou viníka dopravní nehody a ověřit si nárok na náhradní vozidlo z jeho povinného ručení.

Co když nehodu sami způsobíte nebo viník od nehody ujede?

Specifické jsou i situace, kdy jste nehodu sami zavinili, viník od ní ujel, došlo ke střetu se zvěří, poruše na vozidle, jeho odcizení nebo zásahu přírodních živlů. V takovém případě se bude nárok na náhradní vozidlo po dobu opravy odvíjet čistě od vašeho pojištění.

U některých pojišťoven si toto riziko můžete připojistit v rámci povinného ručení, jinde si službu musíte připlatit samostatně, a to typicky k havarijnímu pojištění, v rámci asistenčních služeb nebo jiné formy připojištění. Na tomto místě je potřeba zmínit, že pojišťovna vám vždy poskytne náhradní vozidlo ve stejné či nižší kategorii, než je váš poškozený vůz.

Získáte náhradní vozidlo při záruční opravě?

Pokud se vám auto porouchalo během záruční lhůty, měl by vám prodejce zajistit náhradní vůz až do chvíle, kdy bude auto opraveno. V případě záruční opravy je většinou automaticky náhradní vozidlo zdarma. V případě jiného typu opravy vozidla ho můžete u zmíněného prodejce získat za paušální částku.

Máte nárok na náhradní vozidlo při totální škodě?

Pokud dojde k nezaviněné nehodě, jejímž výsledkem je totální škoda, spousta pojišťoven vám bude náhradní vozidlo v přiměřené lhůtě hradit. Tady je ale situace opravdu komplikovaná, protože každá pojišťovna si v oblasti nároku na náhradní vozidlo při totální škodě stanovuje vlastní podmínky i lhůty. Vždy je proto potřeba prostudovat konkrétní pojistné podmínky povinného ručení a z toho plynoucí nároky.

Náhradní vozidlo z povinného ručení nemusíte mít po celou dobu opravy

Závěrem zmíníme ještě jedno specifikum, které může mnohé řidiče překvapit. Zapůjčení náhradního vozidla může být limitováno časově (maximálním počtem dnů, kdy budete mít vůz k dispozici) i finančně (maximálními náklady spojenými s půjčovným, většinou v podobě denní sazby). Proto je vždy důležité, abyste se v dostupných servisech předem informovali o časových možnostech opravy.

V mediích se v posledních dnech objevují nepřesné informace o tom, že v případě, kdy má ukrajinské vozidlo v České republice nehodu, z 90 procent zaplatí její náklady Češi. Proto chceme jako Česká kancelář pojistitelů uvést tyto informace na pravou míru.

Česká kancelář pojistitelů (ČKP) přistupuje v případě dopravních nehod k ukrajinským vozidlům stejně jako ke všem ostatním – ať už tuzemským, nebo zahraničním. Podobně jako v jiných zemích zapojených do Zelenokaretního systému musí být ukrajinská vozidla řádně pojištěna již na Ukrajině, což si jejich majitelé uvědomují a toto pravidlo dodržují.

V případě, že již dojde v ČR k dopravní nehodě, jejímž viníkem je ukrajinské vozidlo, mohou se poškození obrátit na ČKP. Naše kancelář následně zjistí, kdo v ČR zastupuje ukrajinskou pojišťovnu. S ní poškozený poté svoji škodu přímo v ČR vyřídí.

Celkovou garanci pak poskytuje ČKP, což znamená, že pokud v ČR ukrajinská pojišťovna nemá svého zástupce, bude škodu likvidovat přímo ČKP a ta si vyplacené plnění vyúčtuje ukrajinské národní kanceláři. Zde je potřeba upozornit, že ukrajinské pojišťovny i ukrajinská národní kancelář bezproblémově dodržují mezinárodní pravidla a veškeré finanční závazky jsou řešeny okamžitě. Tedy k žádnému dopadu na české řidiče ani na ČKP nedochází.

Řidiči budou mít povinnost volat policii až tehdy, pokud škoda při dopravní nehodě přesáhne 200 tisíc. Oproti současnému stavu se tak limit dvojnásobně navýší. Změní se i pravidla pro zápis nehody, u které neasistuje policie.

Novelu zákona o silničním provozu, jejíž součástí je také pozměňovací návrh na zvýšení škodního limitu, schválila Poslanecká sněmovna 12. března ve třetím čtení. Nyní návrh putuje do Senátu. Datum účinnost novely je navržené od 1. července 2025.

Škodní limit upravuje zákon č. 361/2000 Sb. v § 47, který blíže specifikuje dopravní nehodu a povinnosti z ní vyplývající.

V jakém případě musíte hlásit nehodu policii

Účastníci nehody jsou povinni oznámit nehodu neprodleně policii, když dojde ke zranění (příp. úmrtí) osoby nebo v případě, že škoda na autě, které se nehody zúčastnilo, přesáhne limit 100 tisíc korun. Dále je povinnost oznámit nehodu policii tehdy když:

• dojde k hmotné škodě na majetku třetích osob.
• dojde k poškození nebo zničení součásti nebo příslušenství pozemní komunikace.
• účastníci dopravní nehody nemohou sami bez vynaložení nepřiměřeného úsilí zabezpečit obnovení plynulosti provozu na pozemních komunikacích.

Postup bez účasti policie

Pokud účastníci nehody nesplní podmínky, kdy je nutné nehodu ohlásit policii, musí nehodu nahlásit prostřednictvím tzv. euroformuláře.

„Tento papírový záznam o dopravní nehodě musejí všichni účastníci vyplnit, podepsat a poté fyzicky předat pojišťovně,“ popisuje aktuální postup pozměňovací návrh poslance Vojtěcha Munzara. Podle něj je současný postup příliš náročný na vyplnění velkého množství údajů a řidiči ve formulářích často chybují nebo je vyplňují nedostatečně. Nezřídka také řidiči volají policii i přesto, že nemusí, zejména kvůli tomu, že si nejsou jistí s vyplněním formuláře nebo povinností policii zavolat.

Nové hlášení nehod pomocí online aplikace

Nově se mají nehody, u kterých nemusí být přítomna policie, nahlašovat prostřednictvím webové aplikace spravované Českou kanceláří pojistitelů. Tato aplikace má provést účastníky nehody při vyplňování formuláře, včetně toho, že je např. výslovně upozorní, ve kterých případech je nezbytné volat policii. „Významně usnadní účastníkům nehod jejich nahlášení, zrychlí procesy likvidace pojistných událostí a umožní efektivnější zpracování dat pro Kancelář, pojišťovny, policii a Hasičský záchranný sbor,” uvádí přednosti nového postupu pozměňovací návrh.

Zvýšení limitu pro povinné nahlašování nehod policii

Současně by se měl od 1. července 2025 zvýšit limit výše škody pro povinné oznamování nehody policii. Jak výše v článku zmiňujeme, dnes musí řidiči policii volat, pokud škoda při nehodě překročí limit 100 tisíc korun. Tento limit byl stanoven 1. 1. 2009 a již neodpovídá současné hodnotě automobilů. Od poloviny letošního roku by tento limit mohl činit dvojnásobek, tedy nehoda by se oznamovala tehdy, pokud by výše škody přesáhla hranici 200 tisíc korun. Podle návrhu by toto opatření mělo vést ke snížení počtu oznámení na policii a výjezdů v případech, kdy si nyní účastníci nejsou zcela jistí, zda mají povinnost volat policii či nikoliv.

I tak by podle společnosti Vindicia měli řidiči v případě pochybností policii zavolat. „Limit 200 tisíc korun se zdá být vysoký, nicméně dnešní automobily jsou vybaveny tak drahou elektronikou, že v některých případech pro dosažení takové škody stačí, když se poničí přední světla. V případě pochyb tedy vždy policii volejte, jako laik skutečnou výši škody určíte jen těžko,“ radí Tomáš Beck, odborník na odškodnění ze společnosti Vindicia.

Také některé úrazy nejsou hned patrné a mohou se projevit třeba i několik hodin či dní po nehodě. Proto by řidiči měli určitě volat policii v případě, že se jejich tělo v okamžiku nehody dotkne interiéru auta. „Ať už se uhodíte hlavou o palubní desku nebo se vám do těla více zaříznou pásy, určitě je nutné vytočit linku 112, a to i kdyby se vám zdálo, že jsou na samotném autě jen oděrky,“ zdůrazňuje dále Tomáš Beck.

Evropská rada pro bezpečnost dopravy (ETSC) upozorňuje, že pokrok v oblasti bezpečnosti silničního provozu v členských zemích EU je nedostatečný. Jedním z hlavních problémů je nepřesnost či neúplnost údajů o zraněních v silničním provozu, což vede k podhodnocení v nehodových statistikách a komplikuje efektivní prevenci rizik. Zpráva zdůrazňuje, že oficiální policejní statistiky nezachycují všechny nehody a zranění vzniklé v silničním provozu. Typicky nejsou součástí například nehody chodců a cyklistů bez účasti motorových vozidel. Evropská rada pro bezpečnost dopravy doporučuje komplexnější přístup ke sběru dat a implementaci strategie „bezpečný systém“, která zahrnuje opatření v oblastech managementu a správy, silnice, vozidla, chování účastníků silničního provozu i následné péče po nehodě.

Podle nové zprávy Evropské rady pro bezpečnost dopravy se většině členských zemí nedaří výrazně zlepšit bezpečnost silničního provozu, mimo jiné kvůli neúplnému přehledu o počtu zranění na silnicích a nedostatku údajů o tom, kde a kdy těmto zraněním došlo. Většina oficiálních statistik o zraněních na silnicích v Evropě je zpracovávána na základě policejních hlášení, ale policie může nesprávně posoudit závažnost zranění. Policie také nešetří všechny nehody, zřídka jsou šetřeny nehody chodců a cyklistů bez účasti motorových vozidel.

Přestože nemocnice shromažďují vlastní údaje o pacientech zraněných v silničním provozu, vlády mají často problém spojit tyto informace s policejními statistikami a vytvořit tak ucelený obraz o rozsahu zranění v silničním provozu. Nemocnice běžně neshromažďují informace o tom, kde a kdy došlo ke zranění, což je nezbytné pro identifikaci rizikových míst a jejich úpravu tak, aby se předešlo dalším nehodám. Na druhé straně policie často na základě údajů z místa nehody nemá dostatek informací pro přesnou identifikaci závažnosti zranění.

Podle oficiálních zdrojů je v Evropské unii ročně hlášeno přibližně 1 275 000 zranění, z nichž 154 000 je vážných. Tento údaj však pravděpodobně podhodnocuje skutečný rozsah problému kvůli nedůslednosti při sběru údajů a někdy i masivnímu podhodnocování v nehodových statistikách.

Zatímco většina vážných zranění vzniká v důsledku střetů s motorovými vozidly a tyto nehody jsou šetřeny Policií, mnoho zranění chodců a cyklistů, při nichž nedošlo k účasti motorového vozidla, zůstává nenahlášeno. Srovnání údajů o nehodách v Česku šetřených Policií a zranění vzniklých v silničním provozu na základě dat Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) ukazuje že například mezi lety 2012–2021 databáze nehod šetřených Policií obsahuje pouze 43 % úrazů v silničním provozu reportovaných ÚZIS. Studie z Nizozemska zjistila, že policejní záznam existuje přibližně u 65 % vážně zraněných při střetu s motorovým vozidlem, ale pouze u 12 % událostí v silničním provozu bez účasti motorového vozidla.

Jenny Carsonová, projektová manažerka Evropské rady pro bezpečnost dopravy, uvedla: „Každý den jsou na našich silnicích po celé Evropě vážně zraněny stovky lidí. Tvůrci politik podceňují jak rozsah tohoto problému, tak dopad, který tato zranění mohou mít. Vlády jednotlivých států musí usilovněji pracovat na zlepšení chybného systému, který se ve velké míře spoléhá na údaje o nehodách šetřených policií a který poskytuje zavádějící obraz o celkové zátěži, kterou zranění na silnicích představují pro jednotlivce, společnosti a naše ekonomiky.“

Dopravní nehody nemají finanční dopad jen prostřednictvím vzniklých hmotných škod na vozidlech a infrastruktuře! „Celkové socioekonomické ztráty spojené s dopravními nehodami – včetně nákladů na zdravotní péči, výdajů pojišťoven, sociálních výdajů, odškodnění za způsobení újmy na zdraví, ztráty na produkci, materiálních škod i výdajů na zásahy policie a hasičů – přesáhly v letech 2021–2024 částku 530 miliard Kč,“ doplňuje Alena Daňková, vedoucí Oblasti hodnocení dopadů dopravy, strategií a vzdělávání z Centra dopravního výzkumu (CDV).

Evropská unie si mimo jiné stanovila cíl snížit v letech 2020 až 2030 počet vážných zranění při dopravních nehodách o 50 %. Mnoho zemí začlenilo cíle pro snížení počtu vážných zranění do svých vnitrostátních strategií bezpečnosti silničního provozu. Zpráva však zdůrazňuje, že pokrok ve snižování počtu vážných a lehkých zranění zaostává za snižováním počtu úmrtí na silnicích. Počet vážných zranění ve 24 členských státech EU se v letech 2013–2023 snížil o 13 %, což je pomalejší než 16% pokles počtu úmrtí na silnicích. Zpráva zdůrazňuje, že velikost poklesu v období 2013–2023 je daleko od cíle dosáhnout 50% snížení v desetiletí 2020–2030.

V roce 2024 se Česká republika umístila na 15. místě v EU s 45 oběťmi dopravních nehod na milion obyvatel, což je jen mírně nad průměrem EU (44). „Mezi zeměmi Visegrádské čtyřky (V4) jsme na tom lépe než Slovensko (47 obětí) i Polsko a Maďarsko (shodně 52 obětí). Dobrou zprávou je, že od roku 2019 klesl počet úmrtí na silnicích v EU o 13 %, přičemž Česko zaznamenalo ještě výraznější, 20 % pokles. Největší zlepšení ve skupině V4 zaznamenalo Polsko, kde se počet obětí snížil o 35 %, následované Českem a Maďarskem (17 %). Naopak Slovensko dosáhlo jen 5 % poklesu,“ uvedl Lukáš Kadula z CDV. Bližší informace jsou obsahem tiskové zprávy Česko se blíží evropskému standardu, má nejbezpečnější silnice ze zemí V4.

K řešení problémů a dosažení cílů zpráva prosazuje přístup k bezpečnosti silničního provozu „bezpečný systém“, který zahrnuje šest klíčových prvků:

• Řízení a správa: Zajištění odpovědnosti vedoucích představitelů, zajištění transparentnosti, garance financování, zlepšení sběru dat a rozvoj partnerství.
• Bezpečné rychlosti: Řízení rychlosti na úrovních odpovídajících silničnímu prostředí a zranitelnosti účastníků silničního provozu.
• Bezpečné silnice: Navrhování a údržba infrastruktury, která snižuje riziko nehod a minimalizuje závažnost zranění.
• Bezpečná vozidla: Podpora bezpečnostních technologií ve vozidlech, které zabraňují nehodám a chrání cestující a zranitelné účastníky silničního provozu v případě nehody.
• Bezpeční účastníci silničního provozu: Podpora odpovědného chování účastníků silničního provozu prostřednictvím školení a vzdělávání řidičů, prosazování předpisů a pobídek.
• Péče po nehodě: Zajištění včasné a účinné záchranné a lékařské péče s cílem minimalizovat následky srážek.

Jak dokládají i zahraniční zkušenosti, při naplňování principů a tvorby bezpečného systému hrají klíčovou roli hloubkové analýzy dopravních nehod. Právě činnost hloubkových analýz umožňuje zjistit detailní poznatky o příčinách vzniku nehod i faktorech ovlivňujících jejich následky, což umožňuje efektivněji identifikovat rizikové faktory, definovat i efektivně směřovat účinná opatření ke zlepšení bezpečnosti v silničním provozu.

Kateřina Bucsuházy, vedoucí oblasti Hloubkové analýzy dopravních nehod CDV dodává: „Výsledky Hloubkové analýzy dopravních nehod ukazují, že pro účinná opatření ke zvýšení bezpečnosti na silnicích je nezbytné nejen sledovat statistické ukazatele o dopravní nehodovosti, ale také analyzovat širší souvislosti, jako je provedení dopravního prostoru, chování účastníků provozu i provedení a stav vozidel.“ Pro zlepšení dopravní bezpečnosti je klíčové využívat co nejširší spektrum dostupných dat a zaměřit se na strategie prevence a snižování následků nehod. „Při zpracování a pravidelném vyhodnocení Strategie BESIP 2021–2030 byla využívána data a poznatky jak z národních, tak mezinárodních databází – kromě nehodových dat Policie ČR a zmíněné Hloubkové analýzy dopravních nehod pak také nepřímé ukazatele bezpečnosti silničního provozu, bodového hodnocení řidičů, výsledky vědy a výzkumu a další,“ doplňuje Kadula.

V roce 2024 došlo ke snížení počtu smrtelných pracovních úrazů a to na nejnižší úroveň za posledních více než 20 let. Celkem 69 smrtelných pracovních úrazů bylo nahlášeno na oblastní inspektoráty práce, Český báňský úřad zaznamenal v loňském roce 1 smrtelný pracovní úraz. Celkem tedy došlo v roce 2024 v České republice k 70 smrtelných pracovním úrazům, což znamená pokles o 10 procent oproti roku 2023. Ženy se na smrtelné pracovní úrazovosti podílely přibližně 7 procenty (celkem 5 případů). Ke třem smrtelným pracovním úrazům došlo při činnostech vykonávaných v zahraničí.

Vzhledem k závažnosti smrtelných pracovních úrazů uvádíme pro srovnání delší časovou řadu, a to od roku 2002, kdy bylo zjištěno celkem 206 smrtelných pracovních úrazů, až po loňský rok se 70 případy.

Z dlouhodobého hlediska lze pozorovat pozitivní trend pozvolného snižování počtu smrtelných pracovních úrazů, přičemž největší meziroční pokles byl zaznamenán mezi léty 2008 a 2009, kdy došlo meziročně ke snížení počtu smrtelných pracovních úrazů o 69 případů. V roce 2021 došlo k rovněž výraznému poklesu smrtelných pracovních úrazů, a to ze 108 takovýchto případů v roce 2020 na 88 případů v letech 2021 a 2022. V posledních letech tento příznivý trend pokračoval, když v roce 2023 došlo v České republice k 77 smrtelných pracovním úrazům (pokles o 13 procent) a v loňském roce přišel další výrazný pokles, a to na 70 zaznamenaných smrtelných pracovních úrazů.

V loňském roce výrazně poklesl počet smrtelných pracovních úrazů

Smrtelné pracovní úrazy podle krajů

Z pohledu regionálního, tj. podle místa, kde k úrazu došlo, se nejvíce smrtelných pracovních úrazů stalo v krajích Středočeském (8), Moravskoslezském (7) a Vysočině (7). Naopak pouhé dva smrtelné pracovní úrazy byly zaznamenány v krajích Libereckém, Královehradeckém a Karlovarském.

Zdroje smrtelných pracovních úrazů

Nejčastějším zdrojem byly motorové silniční dopravní prostředky (15 smrtelných pracovních úrazů), převážně šlo o dopravní nehody. Smrtelnými pracovními úrazy, které vznikly při dopravních nehodách dopravních prostředků na veřejných pozemních komunikacích, se inspekce práce v rámci své kontrolní činnosti nezabývá, na rozdíl od pracovních úrazů, ke kterým došlo při provozu dopravních prostředků na účelových komunikacích a v neveřejných prostorách (například areál firmy). Druhým nejpočetnějším zdrojem vzniku smrtelných pracovních úrazů byla kategorie ostatní zvýšená pracoviště – pády osob z výše (7), kdy se jedná především o úrazy vzniklé při pádu nebo sesunutí ze schodů, žebříků, výstupů, střech, teras, plošin a ostatních vyvýšených míst. Mezi třetí nejčastější zdroj smrtelného pracovního úrazu patří břemena – materiály, předměty přemísťovaná na pracovišti (6 smrtelných pracovních úrazů).

Vývoj počtu smrtelných pracovních úrazů podle vztahu k zaměstnavateli

Shodně s předchozími lety bylo v roce 2024 nejvíce smrtelných pracovních úrazů zaznamenáno u zaměstnanců v pracovním poměru (54 úmrtí), případně u osob vykonávajících dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, jakými jsou dohody o provedení práce či dohody o pracovní činnosti (10). Méně častěji pak docházelo ke smrtelným pracovním úrazům u osob vykonávajících činnosti nebo poskytující služby mimo pracovněprávní vztahy (typicky se jedná o osoby samostatně výdělečně činné – 6 úmrtí). V roce 2024 nebyl nahlášen ani jeden případ smrtelného pracovního úrazu u zaměstnance agentury práce dočasně přiděleného k výkonu práce u uživatele.

Příčiny smrtelných pracovních úrazů

Podobně jako v předchozích letech, i loni se nejvíce smrtelných pracovních úrazů stalo v důsledku špatně nebo nedostatečně odhadnutého rizika, a to přesně v 85 procentech případů (60 úmrtí). Další významnou příčinou byly Používání nebezpečných postupů nebo způsobu práce včetně jednání bez oprávnění, proti zákazu, prodlévání v ohroženém prostoru (5 úmrtí). Ostatní kategorie příčin pracovních úrazů jsou v záznamech o smrtelných pracovních úrazech uváděny v mnohem menší míře.

Úrazová renta se snižuje o výši aktuálního příjmu. Co a v jaké výši se počítá místo toho zaměstnanci, který se stal uchazečem o zaměstnání v evidenci Úřadu práce? Od 1. 1. 2025 byla změněna pravidla pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání (tzv. úrazové renty) pro případ, že poškozený zaměstnanec musel ukončit výkon dosavadní práce, ale nevykonává jinou vhodnou práci a je evidován jako uchazeč o zaměstnání Úřadem práce. Vysvětlil nám je právník Richard W. Fetter, který se zabývá zejména pracovním právem.

Po přiznání invalidního důchodu 1. nebo 2. stupně se očekává, že zaměstnanec bude dále pracovat

V evidenci Úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání zásadně nemůže být člověk, který byl uznán invalidním v nejvyšším třetím stupni. Poživatelů invalidního důchodu třetího stupně se proto změny netýkají. Naopak po přiznáni invalidního důchodu 1. nebo 2. stupně se předpokládá, že poškozený zaměstnanec bude dále pracovat.

Jinou vhodnou práci ovšem nemusí sehnat, nebo ji sežene, ale časem o ni přijde. A tak dříve, a to hned po pracovním úrazu či onemocnění nemocí z povolání, nebo později skončí v evidenci Úřadu práce jako nezaměstnaný.

Výši úrazové renty snižuje invalidní důchod a příjem z nové práce

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity (úrazová renta) náleží zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. Jenomže nezaměstnaný uchazeč o zaměstnání žádný výdělek ze zaměstnání nemá.

Ani ho mít nesmí v době, kdy pobírá podporu v nezaměstnanosti. V době, kdy už na podporu nemá nárok, si může případně vydělávat v omezeném rozsahu v tzv. nekolidujícím zaměstnání, pokud jeho příjem činí maximálně polovinu minimální mzdy za měsíc, tedy v současnosti nejvýše 10 400 Kč. Nekolidující zaměstnání však nesmí bránit plnění povinností vůči Úřadu práce.

Nezaměstnanost a nárok na podporu nezbavuje nároku na úrazovou rentu

Úrazová renta (náhrada za ztrátu na výdělku) přísluší zaměstnanci i v případě, kdy nepracuje (nevykonává výdělečnou činnost) a je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání (Úřadu práce České republiky). To se nemění, to platí i nadále.

Jsou však možné dvě rozdílné situace. A to že zaměstnanec nalezl nové vhodné zaměstnání, a pobíral proto ještě před nezaměstnaností úrazovou rentu ve výši rozdílu mezi původním výdělkem a novým výdělkem a invalidním důchodem. Druhou možností je, že náhradní zaměstnání nenašel. V takovém případě nejde úrazovou rentu počítat jako rozdíl mezi původním výdělkem a současným výdělkem a invalidním důchodem.

Dosud záleželo, zda poškozený zaměstnanec před nezaměstnaností pracoval, nebo nepracoval v novém náhradním zaměstnání

V případě, že poškozený zaměstnanec před tím, než se stal nezaměstnaným, náhradu za ztrátu na výdělku už pobíral, pak mu i v době nezaměstnanosti úrazová renta náležela ve stejné výši, jako když pracoval v nové práci (a odečítal se mu poúrazový výdělek). Nezaměstnanost tak neměla na výši již přiznané úrazové renty vliv.

V případě, že poškozený zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku počítanou se zohledněním výdělku v novém zaměstnání nepobíral, pak se za jeho poúrazový výdělek (výdělek po pracovním úrazu nebo zjištění nemoci z povolání) považoval výdělek ve výši minimální mzdy. A to minimální mzdy platné v den prvního zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání.

Úrazová renta činila v tomto případě rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a fiktivní částkou vyjádřenou výší minimální mzdy (s připočtením případného invalidního důchodu). Přitom pro poškozeného platila, a to i později, bez ohledu na její případnou valorizaci během jeho nezaměstnanosti, jakož i při další případné nezaměstnanosti, minimální mzda stále v původní výši ze dne první nezaměstnanosti poškozeného zaměstnance.

Pro oba případy platilo a platí i nadále, že je-li poškozený mezi jednotlivými nezaměstnanostmi (evidencemi Úřadem práce) znovu zaměstnán, od průměrného výdělku před vznikem škody se odečítá skutečně dosahovaný poúrazový výdělek v novém zaměstnání.

Dosavadní nevýhoda pro určité zaměstnance

Dosahoval-li ovšem poškozený zaměstnanec v době před svou nezaměstnaností nebo v době mezi jednotlivými nezaměstnanostmi vyššího výdělku, než je minimální mzda, pak byl znevýhodněn oproti poškozenému zaměstnanci, který pracovní uplatnění po škodní události a skončení původního zaměstnání (v němž se mu přihodil pracovní úraz nebo onemocněl nemocí z povolání) nenalezl. Prvnímu zaměstnanci se snižovala renta o více, o výdělek vyšší než minimální mzda. Druhému se snižovala jen o minimální mzdu, a to ještě ve staré výši.

Takový způsob výpočtu renty byl pro poškozené, kteří dosahovali vyšších poúrazových výdělků, než je výše minimální mzdy, nevýhodný oproti zaměstnancům, kteří pracovní uplatnění nenalezli a skončili jako nezaměstnaní na Úřadu práce hned. A nikde přece není předepsáno, že zaměstnanec poškozený na zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání bude vykonávat jako náhradní práci tu nejhůře odměňovanou, tedy s minimální mzdou.

Sjednocení výše započítávaného výdělku na úrovni aktuálně platné minimální mzdy

Nově je výpočet náhrady sjednocen pro oba případy, ať již zaměstnanec dosáhl nějakého poúrazového výdělku před svou nezaměstnaností, nebo nedosáhl (protože po vzniku škody nepracoval). Jako fiktivní výdělek pro výpočet úrazové renty bude po dobu nezaměstnanosti poškozeného vždy započítávána minimální mzda, a to v aktuální platné výši.

Jestliže poškozený začne znovu pracovat, náhrada (renta) bude činit rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem skutečně dosahovaným v novém zaměstnání (s připočtením invalidního důchodu). Pokud následně bude poškozený znovu veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, za poúrazový výdělek bude považován výdělek ve výši aktuální minimální mzdy.

Znamená to tedy, že jestliže se v průběhu vedení poškozeného zaměstnance v evidenci uchazečů o zaměstnání zvýší minimální mzda, dojde ke snížení poskytované náhrady. Avšak toto snížení renty by mělo být kompenzováno valorizací renty prostřednictvím každoroční valorizace původního rozhodného výdělku dosahovaného před vznikem škody, z něhož se renta vypočítává.

Když zaměstnanec po pracovním úrazu odmítne vhodnou náhradní práci, tak se mu přesto výdělek z ní počítá a snižuje se o něj úrazová renta. Valorizuje se tento fiktivní výdělek nebo zůstává stejný?

Každoroční valorizace původního výdělku dosahovaného před pracovním úrazem pro účely výpočtu úrazové renty, a tak i jejího případného navýšení, je příjemnou stránkou věci. Platí tahle valorizace i pro opomenutý výdělek z odmítnuté práce? Zvyšuje se při každoroční valorizaci i tato sankční částka naopak rentu snižující nebo zůstává stejná?

Výpočtům úrazových rent se s ohledem na jejich každoroční valorizaci věnujeme často. Naposledy tomu bylo při příležitosti aktuální valorizace pro rok 2025.

Valorizace průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku (dosahovaného zaměstnancem před pracovním úrazem) nebo (již dříve) zvýšeného podle prováděcích pracovněprávních předpisů je zažitou praxí, protože je prováděna každoročně. To je obvykle ta příjemnější stránka věci.

Ale dílčí otázky, jejichž řešení nemusí být každému jasné. Autoritativně tak doposud nebyla zodpovězena třeba právě méně populární otázka, zda se obdobně (jako původní průměrný výdělek resp. následně valorizovaný čili rozhodný výdělek) zvyšuje i průměrný výdělek, kterého mohl zaměstnanec dosáhnout za náhradní práci, která mu byla zajištěna zaměstnavatelem, ale kterou zaměstnanec bez vážných důvodů odmítl (přičemž o jeho výši je pak úrazová renta nižší).

Dorovnání sníženého výdělku a invalidního důchodu na úroveň původního příjmu před pracovním úrazem

Tzv. úrazová renta čili slovy zákoníku práce „náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity“ (podle ust. § 271b odst. 1 zákoníku práce) náleží zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu.

Přiznaný invalidní důchod tedy snižuje úrazovou rentu, která je rozdílem mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným (následně) po pracovním úrazu nebo zjištění nemoci z povolání.

Výpočet náhrady za ztrátu na výdělku (po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity) čili úrazové renty můžeme vyjádřit touto rovnicí:

Renta = průměrný výdělek před vznikem škody na zdraví resp. tzv. rozhodný výdělek čili průměrný výdělek před vznikem škody následně valorizovaný – (následný výdělek  + invalidní důchod)

Zápočet příjmu z odmítnuté vhodné práce, i když ji zaměstnanec nevykonává

Zaměstnanci, který bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, kterou mu zaměstnavatel zajistil, přísluší (podle ust. § 271u odst. 5 zákoníku práce) úrazová renta pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout za práci, která mu byla zajištěna.

Zaměstnavatel tak zaměstnanci neuhradí škodu do výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat. Tento postup můžeme vyjádřit následující rovnicí:

Renta = průměrný výdělek před vznikem škody na zdraví – (zajištěný příjem z nabídnuté, ale odmítnuté práce čili tzv. opomenutý příjem + invalidní důchod)

Spor o vyplácení úrazové renty a její snížení o příjem z odmítnuté náhradní práce

Nejvyšší soud ČR v rozsudku (spis. zn. 21 Cdo 51/2024, ze dne 27. 11. 2024), řeší případ, kdy zaměstnanec zažaloval zaměstnavatele o úrazovou rentu, kterou mu nepřiznal a nevyplácel.

Žalující zaměstnanec přitom bez vážného důvodu odmítl nabízenou práci ze strany dosavadního zaměstnavatele (namísto toho došlo k rozvázání pracovního poměru dohodou). Zaměstnanec přeřazení na jinou práci odmítl.

V této souvislosti řeší NS ČR otázku, zda průměrný výdělek, jehož by zaměstnanec dosáhl na práci, která mu byla zajištěna (podle ust. § 271b odst. 5 zákoníku práce), podléhá tzv. valorizaci, a zda musí být ve výši alespoň minimální mzdy v příslušném období.

Nejvyšší soud konstatuje, že pokud jde o průměrný výdělek, kterého mohl zaměstnanec dosáhnout za práci, která mu byla zajištěna, tak termín průměrný výdělek, je nutno aplikovat i další ustanovení zákona, jež se k průměrnému výdělku vztahují.

V prvé řadě jde o ust. § 357 odst. 1 zákoníku práce, podle něhož jestliže je průměrný výdělek zaměstnance nižší než minimální mzda (§ 111), na kterou by zaměstnanci vzniklo právo v kalendářním měsíci, v němž vznikla potřeba průměrný výdělek uplatnit, zvýší se průměrný výdělek na výši odpovídající této minimální mzdě; to platí také při uplatnění pravděpodobného výdělku (§ 355).

Z uvedeného vyplývá, že i průměrný výdělek, kterého by zaměstnanec mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna, musí jako svoji dolní hranici sledovat vývoj minimální mzdy.

Valorizuje se nejen původní výdělek rozhodný pro výpočet renty, ale i výdělek opomenutý

Ust. § 271u odst. 2 zákoníku práce zmocňuje vládu, aby vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně a životních nákladů, upravila nařízením podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, a to zpravidla s účinností od počátku kalendářního roku (tzv. valorizace).

Nařízení, vydávaná pro jednotlivé roky, obsahují pravidlo, jakým způsobem se upravuje průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady ztráty na výdělku.

V případě aplikace ust. § 271b odst. 5 zákoníku práce je rozhodným (pro výpočet náhrady ztráty na výdělku čili úrazové renty) nejenom průměrný výdělek před vznikem škody, ale i průměrný výdělek, kterého by zaměstnanec mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna; proto i tento průměrný výdělek podléhá valorizaci.

Výdělek vždy nejméně ve výši minimální mzdy

Obdobnými otázkami se NS ČR zabýval již při řešení situace, kdy z důvodů nesouvisejících s pracovním úrazem (nemocí z povolání) dochází ke snížení příjmu zaměstnance po pracovním úrazu (nemoci z povolání).

NS uzavřel, že stanoví-li se výdělek zaměstnance po pracovním úrazu podle průměrného výdělku (protože zaměstnanec přestal konat práci, kterou vykonával po pracovním úrazu), nesmí být tento „zafixovaný“ průměrný výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání nižší než minimální mzda stanovená pro příslušné období nařízením vlády, a že je třeba přihlížet k tzv. valorizaci průměrných výdělků, která se vztahuje nejen na průměrný výdělek před vznikem škody, ale i na „výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání“ (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2019, spis. zn. 21 Cdo 1392/2019). 

Závěr

Nejvyšší soud ČR proto v rozsudku uzavírá, že průměrný výdělek, jehož mohl zaměstnanec dosáhnout za práci, která mu byla zajištěna, podléhá tzv. valorizaci průměrného výdělku.

Je-li i přesto v příslušném období, v němž se uplatňuje, nižší než minimální mzda, musí být zvýšen na výši odpovídající této minimální mzdě.

Takže se valorizuje i sankční částka, která se počítá jako výdělek z nabídnuté náhradní práce, kterou zaměstnanec odmítl (a snižuje tak úrazovou rentu), a tento výdělek se počítá vždy nejméně ve výši aktuální minimální mzdy.

Pracovním úrazem každému zřejmým je zlomenina končetiny, k níž došlo pádem zaměstnance při plnění pracovních úkolů, nebo když něco naopak spadlo na něj. Může ale pracovní úraz způsobit stres, kterému byl zaměstnanec vystaven?

Již před mnoha lety bylo uznáno, že pracovním úrazem může být infarkt myokardu nebo jiná cévní příhoda zaměstnance, k níž došlo při plnění pracovních úkolů. Zatímco fyzickou práci ulehčuje mechanizace a robotizace, po duševní stránce jsou některé práce čím dál tím náročnější. Mohou být psychické poruchy zaměstnanců uznány za pracovní úraz, který je pak zaměstnavatel povinen odškodnit?

Pracovní úraz vzniká nejen v důsledku působení vnějších sil na zaměstnance

Pracovním úrazem se rozumí poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, k nimž došlo nezávisle na jeho vůli při plnění jeho pracovních úkolů krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních (vnějších) vlivů na organismus zaměstnance. Toto zevní působení se označuje jako úrazový děj.

O úrazový děj však může jít i v případech, kdy tu působení zevních sil zdánlivě chybí. Jedná se o případy poškození zdraví, které nastalo při náhlém vypětí sil, velké námaze, nezvyklém úsilí, kdy pracovní výkon přesahuje hranice obvyklé, každodenně vykonávané práce, nebo je sice konán v hranicích obvyklé těžké práce, ale za nepříznivých okolností, nebo se pohybuje sice v hranicích obvyklé namáhavé práce, pro kterou však organismus zaměstnance není přizpůsoben nebo na kterou svými schopnostmi nestačí.

Obdobně tomu je i v případech, kdy dojde k poškození zdraví zaměstnance v důsledku jiného působení vlastní tělesné síly (např. při uklouznutí nebo zakopnutí). Poškozením zdraví se rozumí nejen poškození tělesné, ale také psychické. Zevní příčinou vyvolávající poškození zdraví, které je úrazem, nemusí proto být vždy jen působení mechanických jevů. Touto zevní příčinou může být například i působení chemických látek, ale i jiné příčiny.

K psychickému traumatu může dojít ve spojení s tělesným poškozením, ale i samostatně

K poškození psychického zdraví (představujícímu psychické trauma) v důsledku traumatizující události může dojít současně s poškozením tělesného zdraví, ale též samostatně, aniž by došlo k poškození tělesného zdraví zaměstnance. V prvním případě se zevní příčiny poškození psychického zdraví budou zpravidla překrývat se zevními příčinami tělesného poškození zdraví.

Zevní příčinou samostatného poškození psychického zdraví zaměstnance mohou být různé traumatizující události na pracovišti, jež extrémně vybočují z běžných, každodenních podmínek výkonu práce (na které nemůže být zaměstnanec připraven), jako například nepřiměřeně (extrémně) tvrdá kritika ze strany vedoucího zaměstnance, obdobné agresivní jednání ze strany spoluzaměstnance, popř. jiné osoby, nebo jiná traumatizující událost (těžká nehoda, jiné neštěstí na pracovišti, násilný trestný čin apod.), které postiženého zaměstnance zasáhly do té míry, že u něj vyvolaly mimořádně intenzivní stresující zážitek.

Zaměstnance může psychicky zasáhnout i trauma kolegy

Nejedná se přitom jen o situace, kdy je zaměstnanec touto událostí zasažen jako její přímý účastník (tím, že se jedná o útok směřující přímo proti jeho osobě, nebo o jinou událost, která mu bezprostředně hrozí vážným poškozením tělesného zdraví), ale též o situace, kdy je zaměstnanec jen pozorovatelem (svědkem) takové události.

Podstatné je, že traumatizující události byl zaměstnanec vystaven při plnění svých pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním a že událost u něj vyvolala (byla způsobilá vyvolat) mimořádně intenzivní stresující zážitek (spojený například s obavou o osud zasažených spoluzaměstnanců nebo s uvědoměním si fatálních následků, jež by zaměstnance postihly, kdyby se v místě působení události sám nacházel), který vedl k poškození jeho psychického zdraví.

Právník Richard W. Fetter nás upozornil na nejnovější poznatky při hodnocení psychické újmy jako pracovního úrazu.

Kdy je a kdy není posttraumatická stresová porucha pracovním úrazem

Posttraumatická stresová porucha, která se u poškozeného zaměstnance vyvinula v důsledku mimořádně intenzivního stresujícího zážitku vyvolaného událostí, jež se odehrála na pracovišti, které byl tento zaměstnanec jako její přímý účastník nebo pozorovatel (svědek) vystaven při plnění svých pracovních úkolů a která současně extrémně vybočovala z běžných, každodenních podmínek výkonu jeho práce, je poškozením zdraví způsobeným pracovním úrazem, za které zaměstnavatel odpovídá.

Naproti tomu vnímání pouhých vedlejších (sekundárních) projevů takové události (jako například hluku, zvířeného prachu, prchajícího davu lidí apod.), jehož emocionální zpracování vedlo k poškození psychického zdraví zaměstnance, znaky pracovního úrazu nenaplňuje.

Případy z praxe

Proto nebyla v praxi za pracovní úraz uznána posttraumatická stresová porucha zaměstnance, který pracoval při budování pražského tunelu Blanka a stal se svědkem závalu. V okamžiku, kdy došlo při hloubení komplexu tunelů Blanka k závalu, se poškozený zaměstnanec přímo v místě závalu nenacházel. V okamžiku, kdy k závalu došlo, se vyskytoval vně tunelu, takže vlastní zával (a zavalení svého kolegy) ani nepozoroval, uviděl jen prach, který se jako následek závalu objevil ve vzduchu.

Přestože zaměstnanec utrpěl šok, byl v dlouhodobé pracovní neschopnosti, protože trpěl řadou psychosomatických obtíží, a dokonce byl následně psychiatry uznán invalidním v nejvyšším 3. stupni, protože se nemůže soustředit na práci, je omezen i v soukromém životě a není schopen řešit některé životní situace, nebyl mu uznán pracovní úraz. Neuznal ho zaměstnavatel ani soudy, na které se zaměstnanec obrátil. Vnímání vedlejších projevů nešťastné události a jejich emocionální zpracování (jehož výsledkem u zaměstnance bylo, že si uvědomil, že při závalu mohl zemřít) totiž nenaplňuje popsané znaky úrazového děje.

Odškodnění nebylo zaměstnanci přiznáno ani v jiném případě, kdy zaměstnanec neusiloval o uznání pracovního úrazu a jeho odškodnění, ale jen o dorovnání mzdy za dobu pracovní neschopnosti, v níž byl z důvodu posttraumatické reakce na událost na pracovišti. Zaměstnanec se dostal nejprve do slovního konfliktu a pak i fyzického střetu se svým nadřízeným. To vše kvůli nevyplaceným odměnám. Soudy totiž zhodnotily potyčku jako exces, při kterém nešlo o plnění pracovních úkolů. Proto pro přiznání náhrady za ztrátu na výdělku z důvodu pracovní neschopnosti (doplatku k nemocenským dávkám na úroveň průměrného výdělku) nebyla naplněna zásadní podmínka.

Je péče o zahradu, kterou převzali synové poškozeného, nutnou péčí o domácnost, kterou by měla pojišťovna platit? A kdyby o zahradu nepečovaly děti poškozeného a ta zpustla, ohrožovalo by to nějak důstojnost člověka zraněného při autohavárii?

Člověk zraněný při autohavárii požadoval po České kanceláři pojistitelů (ČKP) 310 000 Kč za to, že kvůli svému zranění nebyl schopen starat se o svoji zahradu a musel péči o ni přenechat svým synům. Ti se o zahradu starali od října 2016 do prosince 2018. Zraněný otec chtěl, aby péči jeho synů o zahradu zaplatila. Pokud bychom požadovanou sumu vydělili počtem 27 měsíců, na které si pán dělal nárok, došli bychom k měsíční částce ve výši 11 481 Kč, a to včetně měsíců, které jsou mimo vegetační období.

Kuriózní případ se nejprve řešil u soudu I. stupně, který žalujícímu pánovi požadovaných 310 tisíc Kč přiznal. Soud vyšel ze zjištění, že došlo k vážnému poškození zdraví žalobce. Jeho pracovní schopnost poklesla o 40 % a omezení jeho zdravotních dispozic bylo do takové míry, že již není schopen věnovat se své zálibě zahradničení, a proto péči o zahradu pro něj od nehody vykonávají jeho synové.

Česká kancelář pojistitelů se proti takovému verdiktu odvolala k nadřízenému soudu, který jí dal za pravdu a žalobu zamítl. Odvolací soud zúžil pojem „péče o domácnost“ pouze na činnosti, jež se pojí s prakticky každou domácností, aby mohl poškozený vést důstojný život, tedy běžné úkony sebeobsluhy a dále zařizování běžného chodu domácnosti. Nikoli tedy údržbu zahrady, která není pravidelnou složkou domácnosti.

Odvolací soud také konstatoval, že péče o zahradu je spíš koníček žalobce a jeho manželky a že dosud nikdy nebyl výklad soudní judikatury tak široký, aby náklady na péči o zahradu byly součástí nároku na náhradu nákladů spojených s péčí o domácnost poškozeného.

Nakonec se případ dostal až k Nejvyššímu soudu, jehož občanské a obchodněprávní kolegium řešilo otázku rozsahu nákladů na péči o domácnost poškozeného podle ust. § 2960 o. z. Soudu nevadil ani tolik fakt, že pán tento účet předložil za práci svých synů, a nikoli třeba zahradnické firmy.

Co říká k odškodnění úrazu občanský zákoník

Podle ust. § 2958 věty první o. z. při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění.

Podle ust. § 2960 o. z. hradí škůdce též účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví poškozeného, s péčí o jeho osobu nebo jeho domácnost tomu, kdo je vynaložil; požádá-li o to, složí mu škůdce na tyto náklady přiměřenou zálohu.

Jak je poškozený pán handicapovaný a jaké odškodnění už dostal

Soudy zjistily, že žalobce a jeho manželka byli vášniví zahradníci, zahradničení
věnovali velké množství svého volného času a poté, kdy jim nestačila zahrada u rodinného domu, začali zvelebovat i pozemky okolo provozovny, kde žalobce podnikal. Jedná se o pozemek o rozloze přes 8 tisíc m² rozdělený na několik zón, které plní různé funkce. Následkem nehody byl zraněný pán v pracovní neschopnosti a nebyl schopen se postarat o sebe ani o svou domácnost, přičemž tyto náklady péče byly vyřešeny v jiném soudním řízení. Poškozený žalobce totiž vedl více soudních sporů, aby vymohl odškodnění.

V souvislosti se škodní událostí byla žalobci přiznána náhrada za bolest, ztížení společenského uplatnění a léčení spolu s dalšími nároky souvisejícími s jeho podnikáním. Žalující pán má dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, funkčně nejvýznamnější je postižení levého ramene, má omezenou obratnost levé ruky a pokles jeho pracovní schopnosti s ohledem na převažující duševní práci činí 40 %.

Rozsah nákladů na péči o domácnost aneb na co všechno má nárok člověk poškozený na zdraví

Obsahem účelně vynaložených nákladů spojených s péčí o poškozeného a jeho domácnost se Nejvyšší soud už dříve zabýval ve vztahu k ust. § 2960 o. z., např. v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2020, spis. zn. 25 Cdo 3838/2018. Podle tohoto rozsudku náklady spojené s péčí o zdraví zahrnují vedle výdajů na léčebnou péči poškozeného, která není hrazena z prostředků veřejného zdravotního pojištění, též výdaje na účelně vynaloženou osobní péči, která nemá jen lékařský charakter (např. úkony osobní hygieny, přípravy stravy a jejího přijímání, vyměšování, oblékání, jichž není poškozený zcela či zčásti sám schopen), a výdaje na péči o jeho domácnost (např. obstarávání nákupů, úklid, praní i vyřizování potřebných záležitostí na poště, na úřadech apod.).

Náhrada se týká nákladů k pořízení potřebných pomůcek i k zabezpečení činností, které poškozený nezvládá, prostřednictvím jiných osob. Účelnost nákladů spojených s péčí o zdraví poškozeného je třeba měřit nejen hlediskem ekonomickým, nýbrž i širším pohledem, který zohledňuje snahu společnosti o začlenění zdravotně handicapovaných osob do společenského života.

Rovněž však bylo v tomto rozhodnutí zdůrazněno, že je potřeba vždy zvažovat ekonomickou účelnost nákladů péče o poškozeného a veškeré náklady, jež poškozený uplatňuje, nelze bez dalšího podřadit pod náklady péče o poškozeného. Nejvyšší soud ČR zhodnotil, že výklad ust. § 2960 o. z. zaujatý prvostupňovým soudem příliš rozšiřuje pojem péče o domácnost, neboť do něj spadají pouze ty činnosti, které se pojí prakticky s každou domácností tak, aby v ní bylo možno vést důstojný život. K nákladům péče o domácnost se všeobecně počítají pouze náklady na obstarávání nákupů, úklid, praní, vyřizování záležitostí na poště, úřadech apod.

Ani odškodnění zhoršení kvality života nelze přehánět

Ačkoli je lidský život nekonečně variabilní a je třeba zajistit plné odčinění újmy poškozeného, nelze pojem plného odčinění újmy na zdraví absolutizovat. Odčinění této újmy je ze své povahy limitováno. Je tomu tak především s ohledem na taxativní výčet nároků na náhradu újmy na zdraví (viz ust. § 2958 – § 2967 o. z.). Odčiňují se jen újmy, které jsou adekvátním důsledkem jednání škůdce, tedy u nichž je jednání škůdce podstatnou a předvídatelnou příčinou újmy. Náklady péče o poškozeného a jeho domácnost poskytované rodinnými příslušníky lze hradit pouze v rozsahu přesahujícím rámec běžné lidské a rodinné solidarity a spolupráce.

Všechno není péče o domácnost, navíc poškozený značně nadhodnotil hodnotu zahradnických prací

“Jestliže by měla být všechna omezení v životě poškozeného kompenzována podřazením pod pojem péče o domácnost, stíral by se rozdíl mezi majetkovou a nemajetkovou újmou a mohlo by to vést k duplicitnímu odškodňování téže újmy, k nadměrnému zatěžování škůdců nepředvídatelnými povinnostmi k náhradě a k neekonomickému vynakládání prostředků pojišťovnami,” zhodnotil Nejvyšší soud ČR v nedávném rozsudku spis. zn. 25 Cdo 3542/2023 ze dne 28. února 2024. Ostatně bylo také prokázáno, že náklady vyčíslené žalobcem zprvu ve výši 657 982 Kč byly hrubě nadhodnoceny, znaleckým posudkem byly vyčísleny účtované práce jen na čtvrtinovou částku.

Poškozený už byl starší, s přibývajícím věkem by stejně péči o zahradu později plně nezvládal

Především se však podle hodnocení Nejvyššího soudu jedná o pokračování ve volnočasové aktivitě poškozeného, který již není schopen ji vykonávat sám, a proto k péči o zahradu využívá své syny. Rovněž by bylo obtížné rozlišit, do jaké míry vykonávají rodinní příslušníci péči o zahradu namísto poškozeného v důsledku jeho poškození zdraví, nad rámec běžné rodinné spolupráce, anebo z důvodu vlastní záliby.

Navíc vzhledem k věku žalobce v době úrazu (téměř 60 let), velikosti zahrady a rozsahu na ní vykonávaných prací nebylo reálné předpokládat, že by tyto práce i nadále byl žalobce schopen dlouhodobě a v plném rozsahu zajišťovat, i kdyby újmu na zdraví neutrpěl. Náhradu za péči o zahradu, kterou vykonával poškozený jako osobní zálibu a nyní ji vykonávají jiní příslušníci rodiny, tedy nelze požadovat v rámci nároku na náhradu nákladů péče o domácnost poškozeného. Je přitom nerozhodné, zda jde o volnočasové aktivity vázané pouze na osobu poškozeného (např. sportovní či umělecká činnost), či v nich lze do jisté míry pokračovat prostřednictvím jiného (sběratelství, modelářství nebo právě zahrádkaření).

Z tohoto důvodu není podstatné, kde se zahrada nalézá, zda jde o pozemek přiléhající k provozovně podnikání či zahrádkářskou kolonii, ale že nejde o domácnost poškozeného ve smyslu ust. § 2960 o. z.

Případné zpustnutí zahrady ohrožuje důstojný život?

Nejvyššímu soudu není zřejmé, jak by případné zpustnutí rekreační zahrady ohrozilo důstojnost života poškozeného, péči o sebe sama či chod jeho domácnosti. Jinými slovy lze za náklady na péči o domácnost poškozeného považovat pouze náklady, jež by v souvislosti s provozem své domácnosti účelně vynaložil průměrný poškozený.

Riziko zpustnutí rekreační zahrady kritérium nákladů účelně vynaložených pro důstojný život poškozeného nesplňuje. Tím Nejvyšší soud nechce bagatelizovat újmu poškozeného, který se již nemůže plně věnovat své hlavní volnočasové aktivitě a jemuž zmaření celoživotního úsilí přineslo další nepříjemnosti a zklamání. Tyto útrapy jsou však odčiňovány náhradou za ztížení společenského uplatnění podle ust. § 2958 o. z. A toto odškodnění již poškozený dostal. Poškozený tedy s dalším požadavkem na odškodnění ve výši 310 000 Kč, protože péči o zahradu za něj převzali synové, neuspěl.

Volí způsob odškodnění škůdce, nebo poškozený? Co když škůdce opraví věc i přes nesouhlas poškozeného? Kdy poškozenému zůstává opravená věc i peníze a kdy naopak musí zaplatit poškozený škůdci?

Podle pravidla zakotveného v § 2951 odst. 1 občanského zákoníku (o. z.) se vzniklá škoda nahrazuje uvedením do předešlého stavu (v podstatě jde o opravu). Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích.

Uvedení v předešlý stav např. opravou má přednost

Zákon tedy volí (ale nepovinně) uvedení v předešlý stav (třeba opravu poškozené věci) jako primární formu náhrady vzniklé škody. Náhrada škody v penězích nastupuje jen tehdy, žádá-li o to poškozený anebo není-li uvedení do předešlého stavu dobře možné.

Například v případě škody na zdraví. Možná opravu poškozeného plotu svěří poškozený soused sousedovi, který jej poničil třeba při stavebních úpravách svého domu, ale své zdraví zajisté raději svěří do péče zdravotníků a po škůdci pak bude vymáhat odškodnění újmy na zdraví (a případě bude i regresní náhradu po škůdci vymáhat zdravotní pojišťovna, která platila léčbu zdravotnickému zařízení, v němž byl poškozený ošetřen nebo léčen).

Formu odškodnění volí poškozený

Tam, kde je uvedení do předešlého stavu dobře možné, se toto přednostní řešení vzniklé škody uplatní tehdy, požaduje-li poškozený náhradu bez toho, aby uvedl způsob. Jinak záleží na něm, jaký způsob náhrady škody zvolí. Prvotní forma volby odškodnění však náleží poškozenému (věřiteli), ne škůdci (dlužníkovi).

Při náhradě škody nejde o závazek, který je možno splnit vícero způsoby, kdy pak vybírá způsob splnění dlužník. Při tomto tzv. alternativním závazku podle § 1926 o. z. jde o něco jiného: Lze-li dluh splnit několika způsoby, pak se má za to, že volba způsobu plnění náleží dlužníku. Má-li právo volby věřitel, musí způsob plnění zvolit v ujednané době, jinak bez zbytečného odkladu tak, aby dlužník mohl podle jeho volby splnit.

A není-li uvedení v předešlý stav možné, od počátku má škůdce povinnost odčinit škodu poskytnutím peněžního plnění.

Ochrana poškozeného věřitele i škůdce jako dlužníka

Pravidlo o formě odčinění škody poskytuje ochranu jednak poškozenému, který, i když nebude aktivní a nezvolí si způsob náhrady škody, bude mu i tak způsobená škoda odčiněna.

A jednak poskytuje ochranu i škůdci, který může způsobenou škodu odčinit i bez poskytnutí součinnosti poškozeného (nemusí vyčkávat na volbu poškozeného a být v nejistotě o požadovaném způsobu plnění).

Poškozený může chtít opravu, ale ne od škůdce samotného

Právo požadovat náhradu škody v penězích i tam, kde je možné uvedení do předešlého stavu, zákon přiznává poškozenému zjevně za účelem ochrany jeho zájmů, respektuje právo poškozeného, aby mohl sám rozhodnout o zásazích do jeho majetku.

Poškozený totiž z různých důvodů nemusí mít zájem na tom, aby uvedení do předešlého stavu uskutečnil právě škůdce, a může mít zájem na tom, aby mu škůdce poskytl pouze finanční plnění, jehož prostřednictvím si uvedení do předešlého stavu případně zajistí sám.

Stejně jako by si poškozený nenechal své zdraví „opravovat“ od škůdce, nemusí chtít ani soused s poškozeným plotem opravu od osoby, v jejíž schopnosti nemá důvěru. Raději svěří opravu odborníkům a po škůdci bude chtít peníze na úhradu opravy.

Jak zvolit formu odškodnění: A co když poškozený váhá?

Pro žádost o odškodnění, pro jednání, kterým poškozený volí formu odškodnění, není předepsána žádná forma ani náležitosti. Pouze je nutné, aby žádost byla srozumitelná. Není nutno např. souseda obesílat doporučeným dopisem, stačí mu to říci ústně, ale jasně a srozumitelně, co žádáte.

Projeví-li poškozený vůči škůdci nesouhlas s tím, aby provedl opravu poškozené věci, je nutné takové právní jednání podrobit výkladu, co to znamená. Nesouhlas poškozeného s provedením opravy věci škůdcem totiž nemusí vždy znamenat, že poškozený tím současně zvolil způsob náhrady škody v penězích.

Poškozený např. může mít v úmyslu, aby škůdce pouze posečkal s opravou do doby, než on získá další relevantní informace pro učinění volby způsobu náhrady škody. Případně může takovým nesouhlasem vyjádřit svou žádost, aby škůdce opravu neprováděl sám, ale pouze zajistil její provedení u třetí osoby, nebo aby namísto opravy věci poskytl poškozenému náhradní věc.

Nesouhlas s provedením opravy poškozené věci tedy nelze automaticky ztotožňovat s volbou formy odškodnění.

Jakmile poškozený zvolí raději výplatu peněz

Jde-li o poškození věci a poškozený zvolí způsob náhrady škody tak, že nesouhlasí s uvedením v předešlý stav škůdcem a požaduje finanční náhradu, musí to škůdce respektovat, protože právo volby má poškozený.

Škůdce pak již není povinen (ani oprávněn) poskytnout plnění uvedením v předešlý stav. Jeho povinnost k náhradě škody se změní na povinnost poskytnout poškozenému peněžitou náhradu.

Co když škůdce provede opravu, přestože chtěl poškozený peníze

Při určení výše náhrady škody v penězích se vychází z její obvyklé ceny v době poškození a zohlední se, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit.

Provedení opravy poškozené věci škůdcem proti vůli poškozeného, který požadoval náhradu škody v penězích (a plnění opravou věci škůdcem následně nepřijal, neodsouhlasil), nesnižuje výši náhrady škody v penězích.

Nicméně není tomu tak, že by plnění poskytnuté škůdcem opravou věci proti vůli poškozeného nemělo být vůbec nijak zohledňováno. Nelze jej však zohlednit při určení výše nároku poškozeného na peněžitou náhradu škody jeho snížením, vyložil Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 15. 11. 2023 (spis. zn. 23 Cdo 1820/2022).

Může dojít k tzv. bezdůvodnému obohacení poškozeného. (Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému podle § 2991 odst. 1. o. z. vydat, oč se obohatil.)

Jde o případný majetkový prospěch, který takto poškozený získal. (Případný prospěch získaný poškozeným z takového plnění škůdce je namístě posoudit podle zásad bezdůvodného obohacení a ochuzený škůdce může nárok na vydání bezdůvodného obohacení, resp. na peněžitou náhradu, není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné (srov. § 2999 odst. 1 o. z.), uplatňovat po poškozeném.)

Vznik práva škůdce na vydání bezdůvodného obohacení závisí na posouzení konkrétních okolností dané věci.

Co když v důsledku opravy získal poškozený více, než činila škoda

Pokud škůdce opravil věc proti vůli poškozeného, nevznikne obohacenému (poškozenému) povinnost obohacení vydat (§ 2992 o. z.). Škůdce nemá na kompenzaci nárok.

Pokud škůdce věc opravil s vědomím, že k tomu není povinen, nemá pak právo na vrácení toho, co plnil, příp. na zaplacení peněžité náhrady ve smyslu § 2999 o. z. (§ 2997 odst. 1 o. z.). Ani v této situaci tedy nemá škůdce na vyrovnání nárok.

Shrňme si tedy, že škůdce nemá na vyrovnání-kompenzaci od poškozeného nárok, pokud jeho věc opravil proti jeho vůli, nebo pokud ji opravil dobrovolně, ačkoliv věděl, že to není jeho povinnost.

Pokud však škůdce věc opravil v omylu (v domnění), že i přes nesouhlas poškozeného plní svůj závazek, je obohacený (poškozený) povinen jej vydat škůdci (ochuzenému). V takovém případě tedy má škůdce nárok na kompenzaci. Ovšem není-li vydání předmětu obohacení dobře možné (což zpravidla nastává právě v případě výkonu činností při opravě věci), není obohacený (poškozený) povinen poskytnout peněžitou náhradu, ledaže by tím vznikl stav zjevně odporující dobrým mravům (§ 3001 odst. 2 o. z.).

Příklad

Jestliže např. soused zboří sousedovi mobilní zahradní domek a postaví mu ho omylem znovu, vydání obohacení je možné – škůdce si vezme nový domek, poškozenému zůstává nárok na peněžité odškodnění. Pokud soused opraví zeď, kterou sousedovi pobořil, vydání obohacení není možné. Poškozený má nárok na peníze, navíc mu zůstane opravená zeď.

A co když poškozenému vznikne další škoda při opravě již poškozené věci

Naopak pokud provedením opravy věci bez souhlasu poškozeného (tj. neoprávněným zásahem do jeho majetku) vznikne poškozenému další majetková újma, je třeba též právo na náhradu takto vzniklé škody posoudit podle obecných pravidel o náhradě škody, rovněž vyložil Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 15. 11. 2023 (spis. zn. 23 Cdo 1820/2022).

Příp. lze postupovat též podle § 3009 odst. 2 o. z., bude-li jednání škůdce s ohledem na zjištěné okolnosti možno posoudit jako tzv. zakázané jednatelství. Tzv. jednání k užitku jiné osoby je upraveno právě v § 3009 o. z. a jde o situace, kdy se někdo ujme záležitosti ve prospěch jiné osoby bez jejího svolení. To pak má jednatel právo na kompenzaci, pokud jím provedené jednání bylo k užitku oné osoby. Ovšem nám v daných souvislostech jde spíše o situaci, kdy jednatel něco zkazí, pak může dojít k naplnění pravidla dle § 3009 odst. 2 věty druhé o. z.: Osoba, jejíž záležitost na sebe vzal, může po nepřikázaném jednateli požadovat, aby vše uvedl do předešlého stavu, a není-li to dobře možné, aby nahradil škodu.

A ještě něco ze soudních spisů, ale už jen pro právníky, kteří nás čtou

A tohle už je informace pro právníky, kteří nestíhají sledovat odborné zdroje a mnohdy se spokojí s tím, co píšeme my, takže k procedurálním otázkám: Jak je to s náhradou škody (vzniklé do 31. 12. 2013, tedy dle původního občanského zákoníku), když jde o uvedení poškozené věci do původního stavu, pokud byla podána žaloba?

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2024 (spis. zn. 25 Cdo 405/2023):

Učiní-li poškozený volbu způsobu náhrady skutečné škody podle ust. § 442 odst. 2 obč. zák. a podá žalobu o náhradu škody uvedením do původního stavu provedením jím konkrétně vymezených výkonů, není soud oprávněn uložit žalovanému zaplacení finanční náhrady škody s odůvodněním, že uvedení poškozené věci do původního stavu není možné či účelné. Domáhá-li se žalobce zaplacení finanční náhrady škody, nemůže soud uložit žalovanému povinnost k uvedení poškozené věci do původního stavu, i kdyby se mu to jevilo možným a účelným. V obou případech by totiž nerespektoval meze vyplývající z § 153 odst. 2 občanského soudního řádu a přisoudil by žalobci něco jiného, než čeho se podle žalobního petitu domáhal.

Domáhá-li se poškozený náhrady škody uvedením poškozené věci do původního stavu vykonáním konkrétních nedělitelných činností, nelze žalobě vyhovět, pokud škoda vznikla nebo se zvětšila následkem okolností, které se přičítají poškozenému, ledaže by se podílely na škodě jen zanedbatelným způsobem.

Uložit škůdci povinnost k náhradě škody uvedením poškozené věci do původního stavu ve smyslu původního § 442 odst. 2 obč. zák. není při nikoli zanedbatelném podílu poškozeného na vzniku škody možné, neboť žalovaného nelze zavázat k náhradě škody, jejíž příčinou není jeho protiprávní jednání (ust. § 420 obč. zák.).

Částečné vyhovění žalobě by pak přicházelo v úvahu jen tehdy, bylo-li by možno žalovanému uložit povinnost k vykonání dílčího plnění, jež by přispělo k nápravě škody v poměru odpovídajícím podílu žalovaného na vzniku škody.

V daném případě žalobkyně v rámci žaloby o náhradu škody požadovala vyrovnání svých pozemků do původní roviny a vysázení topolů nad opěrnou zdí. Soud byl tedy oprávněn rozhodnout jen o těchto konkrétních plněních vyjádřených v žalobním petitu.

Vzhledem k tomu, že žalobkyní požadované práce a výkony nelze rozdělit na jednotlivé části ani fáze a že se na vzniku škody významnou měrou podílela sama žalobkyně, odvolací soud správně uzavřel, že žalobě nelze vyhovět.

Ze skutkových závěrů nalézacích soudů rozhodně nevyplývá, že by podíl žalobkyně na vzniku škody byl zanedbatelný, proto je otázka, jakým podílem přesně přispělo ke vzniku škody porušení prevenční povinnosti každou z účastnic, pro rozhodnutí o žalobkyní vymezeném způsobu náhrady škody zcela bez významu.